Příspěvky

Šrotovaná ČSSD

Co se to na té  naší politické scéně děje? Myslím tím dění kolem sestavování vlády, konkrétně jeho poslední dějství sehrané politiky hnutí ANO a naší ČSSD.

Minulé volební období, kdy vládla koalice Ano, ČSSD a lidovců se přes všechny problémy stále více jeví jako poměrně úspěšná vláda. Vydržela celé volební období, měla podíl na úspěšném hospodářském vývoji země a prosadila řadu důležitých zákonů. A navíc, byla to vláda slušných lidí až na výjimku Andeje Babiše, jehož temné pozadí spojené s pravděpodobným dotačním podvodem na Čapí hnízdo a korunovými dluhopisy stále zřetelněji vyplouvaly na povrch.

Bohužel voliči klady této vlády neviděli tak přesvědčivě a v posledních volbách strana dá se říci prohrála na celé čáře. Že k tomu přispěly fake news různého druhu včetně aféry lithium, je nabíledni. Pochopitelně to způsobilo vření v ČSSD a snahy o návrat k významu v minulých obdobích vynesly do vedení strany bývalé politiky, kteří byli v posledním volebním období upozaděni. Viníci této situace uvnitř strany byli potrestání a vznikla nová ČSSD. Co ale bylo opravdovou příčinou pádu strany? Bylo to ne příliš přesvědčivé a nedůrazné vedení, nebo větší podíl viny ležel ve vztahu ke koaličnímu partnerovi, hnutí ANO, které se stávalo stále více dominantním? Myslím, že druhá příčina byla tou hlavní.

A jaká je situace strany dnes? Určitě došlo k jakési konsolidaci když vedení převzali členové, kteří byli spíše v opozici. Konsolidace se projevila v sebevědomějším vystupování a otevřením diskuse  o dalším působení strany, zda bude v opozici, nebo ve vládě podporované komunisty. Sjezd strany nic nevyřešil a tak  vedení sáhlo k hlasování členské základny, která rozhodla jak rozhodla.

Strana stanovila požadavky na ministerské posty a své kandidáty. Docela sebevědomě. A začalo šrotování. Dalo se celkem s vysokou pravděpodobností očekávat, že prezident využije situace, aby dále posiloval svoji pozici a zabral si rozhodovací pravomoci, které jsou sporné. A vznikl spor o osobu ministra zahraničí, který odhalil jak slabá je pozice nové ČSSD. Náhle bylo po sebevědomí a ústupek v tomto sporu jistě předznamenal jak se budou podobné spory řešit v budoucnosti. A mašinerie na drcení demokracie v naší zemí opět zafungovala s neúprosnou tvrdostí a nenechala  nikoho na pochybách o co tady jde! Komunisti podpořili prezidenta a vysmátý Babiš už neměl těžkou práci pana Pocheho vykopnout ze seznamu ministrů. Vždyť kromě komunistů je tu ještě SPD, která to jistí.

A najednou je vidět jak pozice strany je slaboučká a jak sebevědomí některých politiků bylo jen nafouknutý pouťový balonek, který při první příležitosti splasknul. Straně teď už vlastně nezbývá než nedobrovolně a možná často i proti své vůli kývat na všechno co vymyslí trestně stíhaný premiér a prezident, který hájí bůhví jaké zájmy jen ne ty české. A komunisti? Ti jsou už zase u moci, ne sice oficiálně ale za to velmi účinně! Ne, tato situace nemá řešení a čeká nás tvrdý boj o demokracii a zachování svobod, které nám spadly do klína po listopadu 1989. A na pochybách o tom nás nenechává další aféra kolem paní Malé a jí opsaných diplomkách, kterou si jistě trestně stíhaný premiér snadno a se škodolibou radostí prosadí do vlády.

Nechci spekulovat, ale když se člověk nezaujatě podívá na politický vývoj u nás za poslední dvě volební období, najednou se zdá, že se nejedná o chaotické zmatené kroky, ale o promyšlené tahy, provedené chladnokrevně a s přesvědčivou přesností. Nějak se mi nezdá, že by to byli schopni vymyslet v hradní kanceláři nebo v sekretariátu ANO. Ti jsou jen ochotnými vykonavateli připravených a promyšlených scénářů, které jsou pravděpodobně sestavovány a testovány mimo území ČR. Tím by se ale měly zabývat naše tajné služby! Koho by ale měly varovat? Prezidenta? Premiéra? Parlament? Tak nevím, je mi z toho nějak smutno!

Devět statečných a pan prezident Miloš Zeman

Dne 3. července jsem si na iDNES přečetl zprávu, která obsahovala sdělení, že radní města Plzně odmítli prominout panu prezidentovi Miloši Zemanovi poplatek za parkování snad ve výši 1066,- Kč. Náš pan prezident se svým doprovodem parkoval na placeném stání a předpokládal, že poplatky budou jemu prominuty. Že si je nikdo neodváží účtovat. Dokonce ani naléhání krajských úředníků, kteří tuto akci organizovali nic nezmohlo, radní jednomyslně odsouhlasili že pan prezident platit musí! A odůvodnili to tak, že podle jejich názoru pan prezident důstojně nereprezentuje naši zemi.

Radní postupovali podle platných předpisů a mají na tento názor plné právo, dokonce bych řekl, že mají pravdu. Hlavně s tím reprezentováním. Já si myslím, že pan náš pan prezident nereprezentuje důstojně ani sám sebe, natož naši zemi. Na druhé straně si myslím, že jeho chování tak trochu vychází z naší národní povahy. Totiž ze snahy občas něco přechytračit, přečůrat, ušetřit na něčem, kde se normálně platí apod. V této disciplíně bychom získávali určitě všechny zlaté medaile, kdyby byla zařazena na olympijské hry.

Nemyslím si ale, že takové chování patří k roli prezidenta. U toho našeho jde ještě o něco jiného. Snaha budovat si pro sebe postavenía člověka stojícího nad předpisy a zákony, který je, díky své funkci a skutečnosti, že byl zvolen v lidovém hlasování, nemusí respektovat. Je to typické zejména pro orientální despocie, kde je vládce vtělením boha na zemi a všichni ho musí poslouchat a nikdo se mu nesmí protivit. Vrcholným a současně typickým příkladem je Kim Čong Un nebo V.V.Putin. Jim by se jistě chtěl podobat.

Ve vyspělých demokraciích ale takové chování prezidenta není možné. Zde se úzkostlivě dbá na dodržování zákonů hlavně těch, které platí pro všechny (i prezidenty). Pokud tato role vyžaduje nějaké výjimky pak je dána zákonem, nebo jiným předpisem.

U nás ale máme dost občanů, kteří tomu nerozumí, kteří to nechápou, dost takových chudáčků a ubožáčků čtveráčků. Tak třeba pana Ovčáčka. Tak už toho pane Ovčáčku nechte! A vy pane prezidente taky, nechte už toho!

 

 

Klientelismus

Zažili jste to někdy? Sedíte v čekárně u doktora, před Vámi je ještě osm lidí, odhadujete to ještě tak na dvě hodiny. V tom přijde mladý muž asi tak třicet až čtyřicet, hezky oblečený, zaťuká na dveře, vyjde sestra středního věku a povídá: „Jé pane inženýre, dobrý den, pojďte dál.“ A v ordinace se rozvine družný rozhovor, občas přerušovaný smíchem. Asi tak po hodině mladý muž odchází, sestra vystrčí hlavu ze dveří a stroze zavolá: „Další!“

Jak jste se v tu chvíli cítili? Co jste si mysleli o sestře, panu doktorovi a mladému muži? Myslíte, že by se to mohlo stát v zemích jako je Německo, Anglie, Státy? Zřejmě se od těchto zemí něčím lišíme. Čím asi? Je to dáno asi vztahem mezi lidmi. Jak si jeden druhého vážíme. Co znamenají pro pana doktora lidé za dveřmi v čekárně u nás a v těchto zemích? Asi musíme být vůbec rádi, že s námi pan doktor ztrácí čas. V takové situaci máme pocit, že jsme jen bezvýznamný obtěžující hmyz.

Kvalita života. To je termín, který se v médiích v poslední době dost často skloňuje. Co to ale znamená? Když pominu základní lidské potřeby, jako že má člověk kde bydlet a co jíst co dalšího by to mělo být? No ono už to bydlení může být různé. Např. mohou být v jednom vybydleném panelákovém bytě o třech malých místnostech nacpání staří a mladí s malými dětmi, nebo můžete mít prostorný a dobře vybavený byt v novostavbě, nebo dokonce vlastní domek s garáží, kde máte nové SUV, místo abyste s obtížemi udržovali dvacet let staré auto a parkovali na ulici na sídlišti, pokud máte to štěstí a najdete volné místo.

Je kvalita života dána jen vlastním hmotným zabezpečením? Zřejmě do značné míry ano. Ale patří sem i další věci. Často se např. zmiňuje rozbujelá byrokracie, která vás nutí čekat pokorně s čepicí v ruce na úřadech, abyste požadovali něco, na co máte ze zákona právo.

Jsou lidé, kteří prostě potřebují ke svému životu mít pocit, že jsou víc než ostatní, že např. nemusí čekat u doktora a podobně. Že si to umí zařídit. Někdo potřebuje ještě víc. Mít pocit moci. Že z titulu svého postavení může rozhodovat o různých věcech týkajících se našeho života. Jako státní úředník, zastupitel, poslanec, starosta, podnikatel a tak podobně.

Mnoho lidí láká získávat pro sebe výhody, na které nemají právo a které poškozují ostatní. Pokud jsou navíc otrlí a bez morálních zábran, činí tak bez výčitek svědomí. Jedná se o provize, úplatky, získání  lukrativního místa např. v dozorčí radě státního nebo polostátního podniku, kde by měli nést hmotnou odpovědnost za jeho hospodaření. Komu ale byl zabaven majetek za to že podnik vykázal ztrátu?

Korupce je jev, který je lidmi velmi negativně vnímán. A nejen ta. Patři sem i klientelismus, což je právě to získávání různých výhod díky síti známostí. Nemuset čekat u doktora, být protekčně přijat na studium, kde je velká tlačenice, získat snadno nebo podvodem titul atd. atd. Takových případů je nepřeberně. Takové věci velmi ovlivňují kvalitu našeho života i když si to možná neuvědomujeme. Kdo nějakou dobu žil v zemi, kde se to neděje a vrátí se sem, ví o čem je řeč. Tady máme dobrý pocit, když se nám podaří využít nějaké naší známosti a jsme velmi rozladěni pokud jsme naopak obětí klientelismu. Tady takové jednání jen bují a považuje se za normální. Bohužel.

Je možné s tím něco udělat? Jsem spíš skeptik. Dodržování pravidel hry je záležitost charakteru člověka a ten je dán výchovou. Ta je zase dána kulturou, hodnotami, které naše společnost vyznává. Vyznává skutečně, v každodenní praxi, nejen deklarativně a když se nám to hodí, tak na nějaké hodnoty nebereme ohled. Tolerování malých výjimek z pravidel hry, vede k velké korupci a klientelismu, které nám velmi otravují život. Může se hodnotový systém společnosti proměnit? Asi dost těžko. Odpověď by nám mohli dát kulturní antropologové, sociologové nebo psychologové. Já nevím. Jen se obávám, že se toho už asi nedožiju. A naše děti? No záleží na tom, jak jsme je vychovali!

Péče o nemocné seniory

Stárnutí je proces probíhající nepozorovaně a pozvolně. Sami na sobě často nevidíme varovné příznaky změn, které se s námi odehrávají a nejsme ochotni si je často ani přiznat. Totéž platí o našich blízkých, ať už s námi sdílí společnou domácnost, nebo žijí ve svém bytě, nebo domku. Komunikace s nimi se nám zdá normální a běžná, protože nepátráme do hloubky o kolik se snížily jejich kognitivní funkce. Pozorujeme, že zapomínají, nebo že si hůř vybavují jména a některá slova, což považujeme za normální stav přiměřený jejich věku, ale neklademe jim záludné otázky, které by nám mohly otevřít oči. Až náhle nějaká nemoc, nebo spíš ještě úraz, odhalí skutečný stav a zastihne nás i naše blízké naprosto nepřipravené.

Demence je slovo, které neradi slyšíme ať už ve spojení s námi samými nebo našimi rodiči, přáteli, nebo příbuznými. Není se ale za co stydět. Jen zcela výjimečně se někteří lidé dožívají konce života v plné duševní svěžesti a s nezmenšenými duševními schopnostmi. U drtivé většiny se však projevuje úbytek rozumových schopností, proto v tom nejsme sami. Ještě hůř jsou na tom ti, u kterých se odhalí příznaky nemoci jako je Alzheimer nebo Parkinson. V takových případech se už neobejdeme bez pomoci lékařů geriatrů, psychiatrů a speciálního zdravotního a pečovatelského personálu v příslušných institucích.

Nejde ale jen o duševní schopnosti člověka, ale i možnost se o sebe sám postarat. Jak stárneme ubývá nám sil a je pro nás čím dál obtížnější si dojít nakoupit, vyřídit něco na úřadech apod. Hůř se pohybujeme, bolí nás často nohy a nastoupit např. do starších typů tramvají nebo na autobus může být najednou velký problém, zvlášť když při tom neseme těžkou nákupní tašku. A bude hůř. Při procházkách ve městě nebo v přírodě ujdeme stále kratší okruh a problémy máme i s jinak běžnými pohybovými operacemi, jako je např. zavázání tkaniček u bot. Varovným příznakem bývá ztráta zájmu o tělesnou hygienu (což by bylo většinou dřív nemyslitelné), ztráta motivace k různým činnostem dříve oblíbeným a náhlé změny emocí.

Pokud jsme schopni sledovat u svých blízkých úbytek tělesných i duševních sil a popsané změny chování, měli bychom být schopni se lépe připravit na to, co nevyhnutelně přijde a co nás přinutí se rozhodnout jak dál. V podstatě máme tři možnosti:

  1. Pečovat o blízkou osobu v jejím prostředí.
  2. Vzít si blízkou osobu k sobě a sdílet společnou domácnost. Ne vždy to jde s ohledem na velikost a uspořádání bytu, nebo s ohledem na malé děti, zaměstnání, nebo pokud s tím nesouhlasí partner/ka.
  3. Zajistit péči ve specializovaném zařízení jako je domov důchodců, domov zvláštního režimu apod.

Každé z těchto tří řešení má své pro a proti. Zvažte proto pečlivě svoje možnosti, co můžete a co chcete svému blízkému poskytnout. Někdy bývá lepší pro nemocného a nemohoucího seniora pobyt v nějakém sociálním zařízení, než být vystaven invektivám a podrážděným poznámkám svých blízkých v jejich bytě nebo domku. Uvědomte si, že jste často to jediné co jim ještě zbývá a na co se mohou těšit. Bylo by asi lepší zavčas, tzn. pokud to dovolí jejich rozumové schopnosti, se domluvit na řešení. Např. že souhlasí s umístěním v nějakém sociálním zařízení, pokud to jejich stav bude vyžadovat. Nebo že mohou u Vás zůstat do určitého okamžiku, jako je např. trvalé upoutání na lůžku, kdy už Vám okolnosti neumožní o něj pečovat. Později bývá taková dohoda mnohem obtížnější, nebo není možná vůbec. Senioři většinou nejsou schopni objektivně posoudit svůj skutečný stav a předpokládají, že se o sebe postarají, nebo že se o ně postaráte vy a odmítají ústavní péči. Níže naleznete hrst rad ověřených vlastními zkušenostmi zejména pokud se rozhodnete pro první dvě řešení.

Starost o léky

Většina seniorů v pokročilém věku trpí různými nemocemi. Spojte se s ošetřujícím lékařem a zjistěte jaké léky užívá. Pořiďte přehlednou lékovku alespoň na týden dopředu a připravte do ní léky. Prověřte šuplík nebo krabičku, kde uchovává Váš blízký svoje léky a vyřaďte všechny léky po termínu. Nechte pouze předepsané léky a některé další jako např. na bolest apod. V případě pochybností se poraďte s lékařem.

Běžné životní agendy

Budete muset často kontrolovat, nebo zcela převzít některé povinnosti jako je placení nájmu a služeb spojených s bydlením, poplatků za telefon, poplatku za likvidaci domovního odpadu, daně z nemovitosti, atd. Vyhnete se tak možným vážným komplikacím.

Plná moc

Zařiďte si co nejdříve co nejširší plnou moc (vzory na internetu). Počítejte s tím, že pro Českou poštu a banky nebude platit, tady musíte mít speciální plnou moc. I tak Vám to usnadní vyřizování spousty věcí, kde byste jinak museli zajistit transport a osobní přítomnost Vašeho blízkého.

Disponent k účtu

Má-li Váš blízký účet u banky, staňte se disponentem. Můžete tak platit za něj různé výdaje (nájem, pojištění, léky, odlehčovací pobyty, transport na vyšetření, pečovatelské služby atd.).

Pojištění odpovědnosti

Zařiďte, aby Váš blízký byl pojištěn z odpovědnosti za škodu. Můžete předejít velkým škodám (vyplavení sousedů v nižším podlaží apod.). Pokud sdílíte společnou domácnost pokrývá to vaše pojištění. Lepší je ale vždy si to ověřit v pojišťovně.

Příspěvek na péči

Pokud Váš blízký již nezvládá se o sebe ve všem postarat, můžete požádat o příspěvek na péči. Ten pobírá Váš blízký a je odstupňován podle stavu závislosti (nesamostatnosti). Příspěvek se určuje podle tabulky, potvrzuje ošetřujícím lékařem a schvaluje posudkovým lékařem. Schválení trvá i několik měsíců, proto se řízení musí úředně přerušit, výplata příspěvku se však provádí zpětně k datu podání, pokud byl schválen. Na příspěvek není nárok po dobu pobytu v sociálním nebo zdravotním zařízení. Příspěvek může činit až 13 200,- Kč měsíčně v závislosti na výši bezmocnosti člověka. Bližší informace viz: https://www.prispevky.cz/zdravotne-postizeni/prispevek-na-peci. Příspěvek dokonce může být navýšen až o 2000,- Kč pokud osoby posuzované mají nízký příjem, nebo pokud se jedná o dítě ve věku 4 až 7 let v kategorii postižení III a IV.

Sociální zdravotní služby

Pokud Váš blízký prodělal nemoc nebo úraz, díky kterému musí absolvovat opakované zdravotní zákroky/ošetření, na které již není schopen se dostavit, pak tyto zákroky může provádět specializovaná sestra v bytě pacienta. Služba je hrazena zdravotní pojišťovnou. Podrobnější informace by vám měl poskytnout praktický lékař.

Sociální pečovatelské služby

Poskytují různé organizace jako nestátní neziskové organizace, obecně prospěšné společnosti, diakonie, charity apod.  Jedná se o pomoc Vašemu blízkému při stravě, ranní hygieně, doprovod na nákup, nebo donáška nákupu, pomoc s úklidem, dohled, atd. Službu hradí klient. Podrobnější informace viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Pečovatelská_služba.

Dovážení obědů

Pokud nemáte možnost doma vařit, protože jste zaměstnaní, můžete využít služeb dovážky obědů. Obědy se dodávají až do bytu (domku) a proto musíte poskytnout klíče. Tato služba není spojená s pomocí při stravování, to zajišťuje najatá pečovatelka. Obědy se hradí měsíčně a většinou lze vybrat z více jídel.

Denní stacionář

Umožňuje péči o seniory během dne, kdy pečující osoba dochází do zaměstnání. Poskytuje se pouze ve všední dny a služba je zajištěna včetně dopravy seniora do zařízení a zpět domů. Ve stacionáři je zajištěna i strava. Služba je placená. Bližší informace viz např. Denní stacionář pro Prahu 8 https://www.prispevky.cz/zdravotne-postizeni/prispevek-na-peci.

Odlehčovací pobyt

Jedná se o krátkodobé i dlouhodobé pobyty seniorů v domovech pro seniory nebo domovech zvláštního režimu, soukromých i státních. Je to služba pro rodinné příslušníky pečující trvale o seniory, aby si mohli zorganizovat dovolenou, provést opravy v bytě jako malování apod., nebo si prostě jen odpočinout. Délka pobytu může být i několik měsíců. Služba je placená. Je třeba dlouho dopředu pobyt plánovat a zavčas podat přihlášku.

Žádost o umístění v domově důchodců

Existují různé typy domovů pro seniory podle jejich fyzického a zdravotního stavu a finančních možností. Od domovů typu penzionu až po domovy typu LDN, existují státní domovy i soukromé. Umístění klienta v domově je na základě smlouvy. Někdy je nutné vyplnit předem přihlášku. Je třeba se informovat o postupu v konkrétním domově pro seniory.

Žádost o umístění v domě zvláštního režimu

Domovy zvláštního režimu jsou určeny seniorům s diagnózou Alzheimer, nebo pokročilou demencí. Jedná se o uzavřená oddělení kde jsou senioři v různém stadiu nemoci, včetně trvale upoutaných na lůžko. Písemnou žádost musí potvrdit ošetřující lékař. I zde je třeba podat přihlášku a při přijetí uzavřít smlouvu.

Příspěvek na mobilitu

Příspěvek se poskytuje (nejen) seniorům, jejichž zdravotní stav vyžaduje opakované jízdy k lékaři, do nemocnice na ošetření, nebo za jiným účelem za úplatu. Na dávku nemá nárok senior umístěný v domově pro seniory a domově zvláštního režimu (až na výjimku), nevztahuje se však na nájemníky domova s pečovatelskou službou, ti nárok mají.    Viz: https://portal.mpsv.cz/soc/dzp/mobilita

Průkaz TP, ZTP a ZTP/P

Senioři mohou mít nárok na vydání průkazu osoby s tělesným postižením a to podle stupně zdravotního postižení. Podrobnější informace viz: https://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz.

Osobní asistent

Jedná se o službu zajišťující komplexní péči o postiženého/nemocného seniora. Asistent provádí ty činnosti (nebo s nimi pomáhá) které by dělal postižený, pokud by mohl. Podrobnější informace na stránce: http://www.osobniasistence.cz/?tema=1

 

Pitomio – nový druh v naší politické fauně

A pak že evoluce neexistuje! Znáte ten vtip jak přišel Pepíček za maminkou a stěžoval si, že se mu děti smějí že má tři hlavy? A maminka ho uklidňuje „ale nemáš Papíčku“ a při tom ho hladí přes jeho tři hlavičky.

O něco podobného se pokusil náš přední politik, když se obrátil na soud a stěžoval si, že se mu děti (pardon lidi) smějí, že je Pitomio. Jenže soud není maminka a nemůže milého politika ukonejšit a uchlácholit že není. Soud musí prostě zvážit všechny argumenty a rozhodnout, jak se věci doopravdy mají. Tady by Pepíček neuspěl se svou stížností a tak se i stalo našemu politikovi. No není divu, když holt má někdo zobák jako pitomio, peří jako pitomio a kejhá jako pitomio, tak prostě asi bude PITOMIO!

A tak mě napadá, nemáme tu náhodou něco nového, co tu ještě nebylo? Nedalo by se to nějak tvořivě využít? Myslím že by to šlo. Co takhle název pitomio jako označení nového druhu politika (vedle trolla a hybrida). Pitomio není troll ani hybrid, na ně asi nemá. Je to prostě jen hloupý politik, který se veze na vlně laciného populismu živeného strachem a předsudky, které patřily spíš do doby konce 19. stol. než do současnosti a které jsou vlastní části našeho voličského spektra. No není to pro nás asi nejlepší vizitka. Ale asi s tím nejsme schopni nic udělat. Nebo jsme?

Libeňský most a co my s tím

Je to už dřív co se v Praze rozhořel spor mezi Magistrátem a Městskou částí Prahy 7. Šlo o Libeňský most. Prostě léta na něj všichni kašlali až pád lávky v Troji vyburcoval radní k aktivitě. A výsledkem bylo uzavření Libeňského mostu. Už se po něm sice zase jezdí, ale je to provizorium.

O co tady jde. Kromě toho, že je ve špatném technickém stavu, je to jediný kubistický most na světě. A začala přetahovaná o to, zda ho zbourat a postavit zcela nový (což by ve finále vyšlo snad levněji), nebo původní část zachovat (oprava by stála zhruba stejně, ale údržba by se prodražila). Mělo se k tomu vyjádřit i Ministerstvo kultury ČR, které ale most za památku neprohlásilo.

Argumenty ale trochu plavou. Náklady na nový most mnozí odhadují od 600 mil. až po 2 miliardy, rekonstrukce by snad stála něco přes 500 mil.. Nový by se prý měl stavět jako most dálničního typu snad i s osmi pruhy, které ale podle expertů nejsou vůbec potřeba. MK zase argumentuje, že by rekonstrukcí utrpěla památková hodnota mostu (??). Zbouráním zřejmě neutrpí! Náklady na údržbu nového mostu by byly nižší než u rekonstruovaného. Ale na druhou stranu někdo správně připomněl, že náklady na údržbu stávajícího originálního mostu byly extrémně nízké až nulové (prostě se o něj nikdo nestaral).

A občane vyznej se! Na jedné straně snaha o co nejvyšší zakázku (snad aby byla co nejvyšší provize?) bez ohledu na kulturní hodnotu, na druhé tlak na záchranu kulturní hodnoty ať to stojí co to stojí. Nejsem ani stavař, ani architekt, ani historik umění, tak v tom trochu plavu. V tom případě bych se měl orientovat podle důvěryhodnosti osob, které stojí na obou stranách proti sobě. Takže na straně zbourání a výstavby nového mostu byla Adriana Krnáčová a je náměstek pro dopravu Petr Dolínek (tedy spíše on), na straně druhé se mi jako hlavní oponent jevil Jan Čižinský, starosta Prahy 7 a poslanec.

Když se podíváme na Petra Dolínka dovíme se, že je poměrně dlouho v politice. Od r. 1995 byl členem Mladých sociálních demokratů, které dokonce vedl a od r. 2010 je zastupitelem na magistrátu, kde měl spoustu funkcí. Od r. 2014 je náměstkem pro dopravu a evropské fondy a od r. 2017 poslancem.

Jan Čižinský vystudoval Filozofickou fakultu UK a od r. 2003 je členem KDU ČSL. Mnohokrát kandidoval za lidovce, ale většinou neprošel, až v r. 2014 za hnutí Praha 7 sobě, je členem zastupitelstva magistrátu, starostou Prahy 7 a od loňského roku poslancem. Jan Čižinský učil na základní a střední škole a přednášel na FF UK. Vedl skauty a je nositelem ocenění Bílá lilie „za mimořádný přínos při prosazování principu transparentnosti ve veřejné správě“.

Myslím, že netřeba pokračovat. Petr Dolínek mé sympatie prostě nemá. Takže jsem pro to most zachovat a opravit. A ještě můj dojem z loňských parlamentních voleb. Když jsem v době před volbami projížděl Prahou a míjel jeden billboard s Petrem Dolínkem za druhým, získal jsem dojem, že je možné slíbit úplně všechno a všem. Jistě, sliby jsou od toho aby se slibovaly. Ale kromě toho jsem měl pocit že se na mě dívá člověk, který se mi vysmívá. Asi se měl usmívat, ale já to tak necítil. Samozřejmě, že volby vyhrál a stal se poslancem, měl víc jak 2000 preferenčních hlasů. Kdy už konečně začneme volit podle něčeho jiného, než podle billboardů?!

 

PS: Petr Dolínek předložil zastupitelům návrh na zbourání Libeňského mostu. Jestli to tak dopadne bude to škoda. Myslím, že za pár let by z něj byla unikátní a ceněná architektonická památka (ona už je ale i teď!), jediná svého druhuna světě. Nebyla by to škoda? Mnozí to tak ale zdá se necítí.

Kopírák a politické školení

Nemám rád televizi Barrandov. A hlavně jakýsi diskusní pořad pana Soukupa. Jednou jsem ale ovladačem klinul na tuto stanici v okamžiku, kdy tam probíhal právě onen diskusní pořad. Vydržel jsem to jen několik desítek vteřin a stačilo mi to. Čišela z toho účelová manipulace a nezvládnutá dryáčnická estráda pro nejpokleslejší a nejotrlejší diváky. Jedno mě ale zaujalo. Jakousi hlavní postavou byl jeden komunistický poslanec, snad dokonce předseda jakého parlamentního podvýboru, jménem Luzor (doufám, že si jeho jméno pomatuji správně). Ten prohlásil, že (volně cituji) Tony Blair by musel čelit trestnímu stíhání, pokud by nebyl chráněn imunitou, za to, že souhlasil s účastí britských jednotek při vpádu do Iráku s tím, že důvodem pro tuto akci bylo tvrzení, že jsou v Iráku zbraně hromadného ničení, hlavně chemické zbraně, což nebyla pravda. Tento argument měl sloužit na zpochybnění tvrzení britské strany, že útok na bývalého dvojitého špiona Sergeje Skripala nervovým plynem novičokem má na svědomí pravděpodobně Rusko.

Krátce na to jsem sledoval jakýsi diskusní pořad na ČT a jedním z diskutujících byl poslanec za KSČM pan Skála. Ten se, kupodivu, téměř totožnými slovy vyjádřil také o bývalém britském premiérovi. Argumentace jako přes kopírák. Shodou okolností jsem viděl, asi také na ČT, pořad o obětech chemického útoku v Iráku za dob panování Saddáma Hussaina. Cílem leteckého náletu, provedeného bombami s chemickou náplní, tehdy byly tisíce bezbranných civilistů. A další tisíce mají dodnes trvalé následky na zdraví. V této souvislosti mi postoj komunistických poslanců připadá povrchní až cynický. Tento bezprecedentní zločin proti lidskosti nemohlo mezinárodní společenství nechat bez povšimnutí. A to že G. Bush junior zvolil takovéto zdůvodnění, díky kterému se nechal chytit do pasti, nepovažuji za tak zásadní. Důležité je, že chemické zbraně byly brutálním způsobem použity proti bezbranným civilistům, což komunistickým poslancům zřejmě zas až tak nevadí.

Ještě jedno poučení. Ta argumentační shoda obou komunistických poslanců mi na chvíli připomněla zašlé časy politických školení, kterých jsme kdysi museli povinně absolvovat velké množství. Např. na vojně to byly PŠM a MLP atd. A tak mě napadá nebyli náhodou oba pánové (nebo spíš soudruzi) na nějakém takovém politickém školení?

Pravda a Parlamentní listy

Jednou jsem kdesi zahlédl velký bilbord který hlásal: „Teď už všichni vědí, že pravda není černobílá. Parlamentní listy.“ Když jsem si to přečetl, měl jsem divný pocit, slovy havloida, jako by mi slimáci lezli po zádech. Něco mi na tom velmi vadilo, něco mi tady silně nehrálo. Jednak už samotné spojení slov „pravda“ a „Parlamentní listy“ mi nějak nejde dohromady. A pak, že by nešlo jednoznačně říct, že něco je nebo není pravda? To se mi nezdá. Může být, že něco skutečně nelze jednoznačně rozhodnout. Ale takových věcí zase není mnoho. Kdo chce, a dá si tu práci, často může dojít k názoru co pravda je. Někdy to ani nebývá tak obtížné.

U Parlamentních listů mi ale vadí ještěněco jiného. Je to jejich název. Jakoby měly být oficiálním orgánem našeho parlamentu, což samozřejmě nejsou. Proč tedy ten název? No tvůrci tohoto serveru, nebo média, nebo jak to nazvat, asi už na počátku velmi dobře věděli, že to co budou psát a zveřejňovat, často pravda nebude, často to bude lež. A aby zmátli některé naše důvěryhodné spoluobčany, zvolili tento název, aby zveřejňovanému obsahu dodali na důvěryhodnosti a autenticitě. No u některých se jim to, bohužel, asi podařilo. U mnohých určitě ne! Co mě ale na tom velmi zaráží je ta podlost jejich podvodu na spoluobčanech, ze kterého vyzařuje naprostý cynismus a pohrdání těmi, kteří jejich články čtou. Někdy mi to silněpřipomíná morálku bývalých (??) příslušníků STB, kteří měli podobný postoj k ostatním „(pod)lidem“. Není tady náhodou příčina toho, proč jsou Parlamentní listy tím čím jsou?

A ještěslovo nakonec. Jsem přesvědčen, že pravda velmi často černobílá je! I když v některý případech je obtížné nebo nemožné rozhodnout o pravdě. Ale jaká pravda určitě není? Určitěnení hybridní. Tak jak ji prezentují Parlamentní listy!

Nová ruská hrozba – supermoderní křižník

Není to úplněnová zpráva, je pravda staršího data. Dokonce si ani nejsem jistý zdrojem, ale s největší pravděpodobností jsem na to narazil na mých oblíbených Parlamentních listech. Tenkrát tam stálo, že Rusko spustilo na vodu nový křižník, špičku ve své kategorii, jaký nikdo nemá a že se před ním už třese Evropská unie i NATO. Docela ve mně hrklo. To je vážná věc! Ale na druhé straně, jak by se k nám asi po Labi a po Vltavě mohl dostat? Přesto jsem byl napnutý a čekal na večerní zprávy co tam bude.

Bylo 19.00, já měl naladěno ČT24 a koukám a koukám a ….. NIC! Kdyžbyl sport, rychle jsem to přepnul na NOVU a …. zase NIC! V zoufalství jsem se vrhl na seriozní zpravodajské servery a ….. zase NIC! Tak jsem si říkal: jsou dvěmožnosti. Buďnám to politici a média tají, abychom se nebáli (tak jako vlak přeplněný imigranty na nádraží v Chebu), a nebo je ta zpráva tak trochu fake.

Když mně přešla první hrůza z té strašné ruské hrozby, začal jsem o tom trochu přemýšlet. No asi nějaký křižník existuje. Určitě na počátku byly nějaké dobré technické nápady, ale jak si tak představuji potenci ruského vývoje, realizace se jaksi protáhla, nové nápady zatím zastaraly a hrozbou už byl asi jen pro námořníky, kteří na něm sloužili.

Nedlouho potom jsem zhlédl na nějaké kabelové stanici reportáž z vyzvednutí ruské ponorky Kursk. Byla to tenkrát velká tragédie (a nemusela), neboť nějakou dobu byla havárie ponorky utajována a pak přímo V.V.Putin odmítl se pokusit o záchranu posádky a obrátit se na jinou zemi, která takou operaci umí.

Vyzvednutí se odehrávalo asi rok po tragédii. A světe div se, operaci vyzvednutí provádělo holandské plavidlo. Holandské! Plavidlo malé evropské zemičky na západěEvropy, která má malý kousek moře, zatímco Rusko, supervelmoc číslo 1 (pardon 2, pardon 3, nebo že by 4?, to je konečně jedno), obklopená mnoha moři a dvěma světovými oceány, která vyrábí supermoderní superkřižníky, hrozbu Evropy a světa, nemá na to, aby si vyzvedla svou vlastní ponorku ze dna moře?

Další dvězprávy mi napověděly jak to asi bude. První hovořila o tom, že Rusko má hrubý domácí produkt (HDP) na úrovni Španělska. Španělska! Vždyť Španělsko patří mezi chudé evropské země! Co teprve Německo, Francie, Velká Británie, San Marino (no to jsem užpřehnal). Druhá vyčíslila podíl HDP Ruska na zbrojení, tajné služby a asi i hybridní válku na 40%. To je obrovské číslo, ale v kontextu výše uvedených informací to zas tolik není. A tak jsem se uklidnil a zprávu ve své paměti uložil tam kam patří. Do zapomnění.

Pravdoláskař

Při čtení komentářů k různým článkům a blogům se člověk často může dovědět něco i o jejich autorech. Většinou už u pátého až šestého komentáře se nějak vytratí původní téma, a místo toho se z prostoru, kam se komentáře můžou psát, stává aréna borců, kteří si to rozdávají mezi sebou. Určitě, podle svého přesvědčení, každý autor zvítězil a těm ostatním to jak se patří nandal (někdy i s pravopisnými hrubkami). To je ale obecná zkušenost, kterou všichni dobře známe. Já jsem se ale kromě toho také něco dověděl sám o sobě! Zjistil jsem totiž,že jsem pravdoláskařa sluníčkářský havloid.

Tak a co teďs tím? Nejdřív mě to zarazilo. Je to ponížení, jsem něco méněcenného, mám se za sebe stydět? Při přemítání o dopadech takového poznání jsem si na ta označení začal pomalu zvykat. A dnes už to necítím jako pohanu a jako urážku. Dokonce se k tomu začínám i sám hlásit. Zatím spíš nesměle než hrdě, ale kdo ví?

Na druhé straně jsem také přemýšlel jak označit píšící spoluobčany, kteří nejsou pravdoláskaři a sluníčkářští havloidi. Kupodivu, takováto označení se v komentářích moc nevyskytují. A tak jsem začal přemýšlet, že by možná stálo za to, nějaké sám vymyslet. První co měnapadlo je „migrantobijci“. Pravda je, že nemám v úmyslu bít malé děti a těhotné ženy na útěku před válečnými útrapami. A ty ostatní? No na to bude stačit Okamura. Nebo by to spíš měla být práce pro naši dobře vycvičenou a cizích jazyků znalou policii? Pak bychom ale Tomia vůbec nepotřebovali (já ho nepotřebuju ani tak).

Vymyslel jsem i další termín: „zemanovsko-putinovští hybridi“. Kdo to je? Myslím, že je snadno poznáme. Jsou to všelijací chytrolíni a šizuňci, kteří se nám snaží namluvit jak špatně se tu dnes vlastně máme, a jaké to bylo žůžo v zašlých (zaplaťpánbu) časech. Jak ta zlá EU nám jenom škodí, a že je nejvyšší čas z ní odejít (nedej pánbu). Vědí ti, co tak rádi naslouchají takovému mámení, co by nás asi čekalo? Za sebe říkám hrůza pomyslet. Zkuste si to také představit!