Archiv rubriky: Politika a společnost

V poslední době mě šokovalo sdělení komunistického poslance Grospiče, že vpád Rusů na naše území v r. 1968 nebyla okupace a že naši občané, kteří zahynuli, byli oběti automobilových nehod. Strašné, hrůza, jak jinak nazvat sprostou lež, kterou se nestyděl veřejně vypustit ze svých úst. Kolik cynismu a drzosti musí člověk mít v sobě, aby byl schopen něčeho takového. Proč to dělá? Je o tom přesvědčen, nebo je to direktiva zločinecké organizace, které je členem?

 

To mi opravdu vyrazilo dech. Je to nejen zkreslování dějin, ale je to plivanec do obličeje všem slušným lidem této země! To, že si to dovolil, má asi nějaký důvod nějakou příčinu. Jakou asi? Řekl bych, že se on a jeho soukmenovci cítí být asi jistí, že se vrací doba, kdy se to bude takto interpretovat a běda tomu, kdo tomu nebude chtít rozumět. Jinak si to prostě nedovedu vysvětlit. Snaží se vzbudit těmito výroky dojem, že už tu vládnou a kdo nebude přikyvovat těmto drzostem a sprostotám s tím si rychle poradí. Mám se tedy už začít bát? Ani omylem. Pokud se k tomu bude schylovat vezmu první klacek a na ně! Už toho bylo dost!

 

Konečně když k nám vtrhli Němci v r. 1939 to taky vlastně nemusela být okupace. Určitě to byla jen propagační akce wermachtu, který chtěl našim lidem ukázat moderní válečnou výzbroj a uniformy. Ani nevím jestli tenkrát byli oběti na životech, samozřejmě jen automobilových nehod. Tehdy jsem ještě nežil, ale v r. 1968 mi bylo 18 let, měl jsem po maturitě a byl přijat na vysokou školu. Takže si to moc dobře pamatuji.

 

Co se stalo, že musíme být svědky takových brutálních sprostot a drzostí? Jednak asi byla chyba, že krátce po revoluci nebyla zakázaná zločinecká organizace KSČ/KSČM. Důvodů pro to bylo a je pořád dost. Další důvod asi leží v nás samých. Co děláme pro to, abychom to nemuseli zažívat. Jak bráníme náš veřejný prostor před podobnými zrádci a agenty bůhví koho?

 

Zpochybňování holokaustu je zločin. Na to je zákon! Co kdyby také existoval zákon o zpochybňování okupace v letech 1968 a 1939. Pak by šel pan Grospič do kriminálu, kam podle mého názoru nepochybně patří. To není alternativní názor, nebo jiná interpretace dějin, je to sprostá manipulativní lež, která uráží všechny slušné lidi. Nenechme si to líbit!

Konečně první chlap mezi socany. Zrušením výběrových řízení na místa odvolaných ředitelů NG a Muzea umění Olomouc a znovujmenováním dr. Víta Richtera předsedou UKR, z velké části napravil to, co jeho předchůdce Staněk provedl, zřejmě na příkaz prezidenta. A jak se to zdá být snadné a jak lehce a elegantně to vykonal, včetně omluv postiženým lidem. Zase se mi chvilku líp dýchá. A nejen to, těmito činy dal pořádných pár facek našemu mstivému, senilnímu a inkontinentnímu prezidentovi s pedofilními sklony. Jen se ho a jeho kamarily nebát. A tak znovu VIVAT ZAORÁLEK!

Nedávno mi naše sousedka připomněla jednu událost, která se stala již hodně dávno, ještě v dobách totalitního režimu. Jednalo se o požár továrny Naftové motory. Její syn tam totiž tenkrát pracoval jako konstruktér zaměřený na lokomotivy a naftové motory a po požáru musel dvanáct let dojíždět z Prahy až do České Třebové. Tu událost jsem si tenkrát zapamatoval kvůli jedné mimořádné věci, která si myslím je i trochu typická pro naši geografickou polohu. Ten požár totiž založil hasič, který se obával, že ten měsíc nebudou prémie, protože neměli žádnou větší akci. Způsobil škodu za jednu nebo dvě miliardy korun v tehdejších penězích a byl za to, pokud si to dobře pamatuji, odsouzen na doživotí.

 

Neuvěřitelné. Kolik mohly činit v té době prémie, když plat se pohyboval okolo dvou nebo tří tisíc korun? Několik set korun? Kvůli tomu musela lehnout popelem celá velká továrna? Jak ten člověk přemýšlel? Jaké hodnoty asi vyznával? Na jedné straně vah příjem několika set korun, na druhé straně škoda minimálně jedné miliardy? Ta jedna miliarda v tomto případě neváží skoro nic, nemá téměř žádnou hodnotu! Jak to? Jak je to možné? Odpověď dodnes neznám. Nejsem psycholog a nedokážu odhadnout motivaci člověka k takovému činu. Je možné, že se mu to vymklo z rukou. Chtěl prostě větší akci, ale ne zas až tak velikou. Ale to prostě ten čin neomlouvá, i kdyby způsobená škoda byla mnohem menší.

 

Myslím, že to tak trochu souvisí se vztahem k obecnímu a státnímu majetku. Všichni, kdo jsme tu dobu zažili, víme, že sílil despekt ke společnému majetku a rozkrádání se stalo téměř normou. Ilustruje to přísloví (pokud tomu tak můžeme říkat) „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, nebo další „Kdo šetří má za tři, kdo krade má za deset“. Je to jeden z mnoha „výdobytků“ socialismu? Nebo je to jinak? V jiných zemích, které také byly pod vládou komunistické totality, bylo takové chování stejně rozšířené jako u nás, nebo je to typické hlavně pro naši zemi? Souvisí to nějak s naší národní povahou? (Brrrr!) Je neúcta k obecnému nebo společnému majetku opravdu součástí našeho národního žebříčku hodnot?

 

Rád by člověk považoval takový čin za ojedinělý exces, za mimořádnou výjimku, nebo za součást komunistické morálky té doby. Skutečnost je ale mnohem horší. Nejen že jsme věděli v té době o podobných případech, i když menšího rozsahu ve svém okolí, ale pádem totality se bohužel takové chování nestalo výjimkou, ale spíše běžnou strategií mnoha příslušníků našeho národa. Privatizační a jiné podvody to myslím dostatečně ilustrují. Kdo chce, může si najít spoustu takových případů na internetu.

 

Kdo jsou ti lidé, kterým jejich morální postoje a hodnotové vybavení nezabrání na cestě k bohatství nebo moci způsobovat škody druhým, nebo na statním majetku? A škody nemalé! Jedno vysvětlení se nabízí. Ve velkém procentu případů podvodů a závažné hospodářské kriminality figurují bývalé nomenklaturní kádry KSČ a pracovníci StB (nejen agenti, ale přímo pracovníci ve služebním poměru). Dokonce se zdá, jakoby oni a na ně napojení jedinci, tvořili určitou síť vzájemně se podporujících osob. Např. soudní znalci, také bývalí pracovníci StB, a jejich ne zcela objektivní, nebo přímo zkreslené posudky, policisté, kteří nevyšetřují případy závažné trestné činnosti, soudci a žalobci, kteří neberou v úvahu důkazy protistrany nebo rozhodnutí vyšší soudní instance, atd.

 

Ve všech případech se jedná o morální selhání konkrétních lidí, ať už jednotlivců, nebo organizovaných skupin,  ale současně také o selhání systému, selhání státu, který neumí takovým případům zabránit nebo příp. z nich vyvodit důsledky, selhání policie, která je neumí vyšetřit a selhání justice, která je neumí odsoudit a potrestat. Zřejmě chybí v této zemi autorita, která by byla schopna čelit takovému stavu a takovému úpadku.

 

Chtěl bych zmínit ještě další případ, tentokrát až ne tak dávný, ale trochu z jiného soudku. Jedná se o proces s vedoucí analytického oddělení Komerční banky. Jméno si už nepamatuji, stejně jako rozsudek. Zase všichni dobře víme, že banky v určitou dobu schvalovaly úvěry, u kterých se dopředu vědělo, že nebudou splaceny. Jejich škody byly sanovány ze státního rozpočtu a představovaly částku několik set miliard korun. Paní vedoucí analytického oddělení byla asi tím bankovním úředníkem, na jehož podpis bylo schválení úvěru vázáno, i když pravděpodobně o schválení zejména vyšších částek, se rozhodovalo na vyšších úrovních ředitelů odborů a náměstků. Soud zřejmě přihlédl ke skutečnosti že paní vedoucí nebyla jediná kdo rozhodoval a vynesený rozsudek byl buď podmíněný nebo velmi mírný vzhledem k obrovské hmotné škodě. Nevím ale, jestli z vyšších funkcionářů banky byl také někdo odsouzen.

 

Opět zase špatně! Jak je možné, že se někdo dobrovolně a zdá se ochotně, uváže k odpovědnosti za tak velké škody! Předpokládala, paní vedoucí, že jí ostatní ochrání? Jaké měla záruky? A kdyby, nepřipomíná to spíš organizovaný zločin? Mohlo to také dopadnout úplně jinak. Paní vedoucí mohla odejít od soudu s rozsudkem ztráty svobody na více než deset let. Pokud by i ostatní vyšší úředníci odešli od soudu se stejnými nebo vyššími tresty, bylo by to jistě spravedlivé. Nestalo se. Bohužel!

 

Tentokrát jde o jiný jev, také rozšířený v naší kotlině. A to jev absence pocitu odpovědnosti. Mnoho lidí se nechalo uvázat do podobné situace, protože prostě nedocenili, že na ně může odpovědnost velmi tvrdě dopadnout. Co bylo motivem paní vedoucí? Vyšší plat, než jaký by dostala, pokud by pracovala jako účetní v nějakém státním podniku? Nebo to byl jen pocit naivní důvěry k vyšší autoritě a absurdní loajality, plnila pouze příkazy svých nadřízených (to člověku něco připomíná)? Pokud byly se schválenými úvěry spojeny provize pro úředníky banky, o tom se tenkrát docela veřejně mluvilo, pak jistě nesměřovaly k paní vedoucí, ale jinam, zcela nepochybně do vyšších pater! A co stát? Co naše elita v parlamentních stranách, ve sněmovně a v senátu, v příslušných komorách a asociacích, ta nic netušila? Když o tom cvrlikali vrabci na ulici a obyčejní lidé nad tím kroutili hlavou? Mám za to, že se jí to zcela vymklo z ruky. Nebo v tom taky jela? (Brrrr!)

 

Nakonec ještě jeden případ – advokát pan Láska. Pan Láska prováděl audit nebo kontrolu v Dopravním podniku hl. m. Prahy a zjistil velké nesrovnalosti na které poukázal. Jednalo se o velmi nevýhodné smlouvy pro Prahu a pokud si vzpomínám i odvod určitého procenta z ceny prodaného lístku nějaké pochybné firmě kdesi v exotickém zahraničí. Odpovědný za tyto skutky byl tehdejší ředitel DP pan Dvořák, který pana Lásku označil za „reálného zločince“ a pravděpodobně na něj podal stížnost u advokátní komory. Ta ovšem rozhodla ve prospěch pana Dvořáka a panu Láskovi vyměřila pokutu 600 tis. Kč, což byl druhý nejvyšší trest, hned po vyloučení z AK.

 

Pan Láska to tak ale nenechal a obrátil se na soud, který kupodivu vyhrál. Soud totiž rozhodl, že k udělení pokuty nebyl vůbec žádný důvod. Proti tomuto rozhodnutí se již nikdo neodvolal, takže bylo toto rozhodnutí konečné. Rozhodnutí soudu tím pádem naprosto zvrátilo stanovisko AK o pokutě pro pana Lásku. A nejen to! Naprosto zpochybnilo chování a postoje AK v této věci. Čí zájem vlastně AK hájila? Rozhodně nehájila zájem svého člena, který poukázal na podezření z trestné činnosti, což byla jeho povinnost, ale hájila v tomto případě zájem člověka podezřelého z rozsáhlé a závažné trestné činnosti. A tak se musím ptát je AK profesní asociací dohlížející nad etikou advokátního podnikání, nebo se spíš jedná o zločineckou organizaci? Nevím, jestli ti funkcionáři AK, kteří byli odpovědni za udělení bezdůvodné pokuty panu Láskovi, jsou stále ještě jejími členy. Jestli jsou, pak se kloním spíše ke druhé možnosti.

 

A co z toho plyne tentokrát? Pan Láska je dnes senátorem, určitě si svým postojem získal sympatie lidí, kteří ho po tom ve volbách podpořili. On ztělesňuje politika, který se korupci postavil a musel by za to dokonce čelit postihu, pokud by se neobrátil na soud. Na druhé straně jaké jsou reálné výsledky politiků, kteří se ohánějí bojem proti korupci a přitom mají sami máslo na hlavě a kteří dokonce likvidují policisty a vyšetřovatele, kteří vyšetřují jejich případ? Myslím že je z tohoto případu jasné komu věřit a komu ne a zhodnotit to potom ve volbách.

Sociální demokracie má bohatou a místy i slavnou historii. Socani v minulosti bojovali za sociální spravedlnost, byli zavíráni a museli projevit velkou míru odvahy a víry ve svou věc, když šli proti oficiálnímu proudu a byli v opozici. Museli také dobrovolně vykonávat obrovské množství osvětové, kulturní a vzdělávací práce. Co dělají ti dnešní zbabělci, třesoucí se o své posty?

 

Původní austromarxismus se musel proměnit na počátku 1. světové války, kdy se ukázalo, že očekávání socanů, zastavení války dělnictvem, se nenaplnilo. Rozchod s radikálními prokomunistickými myšlenkami a přechod na reformní program obsahující státotvornost, pozitivní vztah nejen ke státu, ale i k vlastnictví a svobodě nepředstavoval jistě jednoduché rozhodnutí ale v té době to byl progresivní krok správným směrem. Socani museli několikrát přepracovat svůj program, aby odpovídal moderním potřebám dělnictva a jejich příznivců. Vždy bylo normální, že uvnitř sociální demokracie byly různé proudy, radikální, reformní, národnostní apod., které někdy daly vzniknout novým stranám se sociálním programem. Tyto proudy byly reprezentovány uznávanými osobnostmi, které byly schopny naplnit jejich program vlastními ideami a zaujmout a přitáhnout značné množství voličů. Na co se štěpí současná sociální demokracie a jaké má vůdce?

 

Sociální demokracie prodělala různá období kdy byla v defenzivě nebo zrušená či zakázaná. U nás po r. 1948 byla násilně sloučená s KSČ. Myšlenky, na kterých ale byla založená jí zajistily poměrně hladce existenci po r. 1989, kdy byla znovu obnovená a hrála až do současnosti důležitou roli na naší politické scéně. I při pohledu do zahraničí najdeme jak mučednické tak heroické okamžiky sociální demokracie např. v Německu koncem dvacátých a počátkem třicátých let, kdy byla hlavní silou při obraně demokratických vymožeností Výmarské republiky a kdy musela současně vzdorovat nejen nacistům, ale i komunistům, kterým přikázal Stalin prostřednictvím Internacionály bojovat proti sociální demokracii. Mnoho sociálních demokratů skončilo tenkrát v koncentračních táborech. Za co bojuje a jaká rizika podstupuje ta naše současná sociální demokracie?

 

Objevují se názory, že obecný pokrok vlastně vyprázdnil program sociálních demokratů. Do jisté míry je to jistě pravda. Ale zůstává řada témat, kterým se socani měli věnovat a nedělali to ani když byli u moci. Např. sociální bydlení se začíná a to velmi problematicky, naplňovat až ministryní hnutí ANO, které socanům vykradlo velkou část jejich programu. Těch sociálních témat, kterým by se strana mohla věnovat, by se jistě našlo docela hodně. Ale tato strana má ve svém názvu i slovo demokracie. Jak ale strana naplňuje cíle v této oblasti. Pokud by ji o demokracii šlo, byla by na čele boje za dodržování ústavy. A v této roli by se musela ostře vymezovat vůči našemu současnému populistickému prezidentovi, který si z ústavy dělá trhací kalendář a posunuje naši parlamentní demokracii k poloprezidentskému systému a zpátky k totalitě.

 

Když tak v mysli procházím peripetie naší současné sociální demokracie za posledních několik let, je mi z toho smutno. Bezzásadový oportunismus je slovní spojení, které asi nejlépe vystihuje jejich chování a politické postoje. Asi nestačí, aby se strana věnovala některým sociálním tématům, které jim hnutí ANO a komunisti laskavě nechali. Měli by si zpět vzít to, co jim z hlediska historie právem náleží. A měli by tak činit jako strana skutečně demokratická, která bude přednostně hájit demokratické principy zakotvené v Ústavě, Listině práv a svobod a v našich zákonech bez ohledu na to, že je za to bude kritizovat hradní mluvčí, nebo se na ně bude mračit pan prezident. Bezradné lavírování, které strana předvádí v posledních letech pod vedením pana Hamáčka by se dalo symbolicky vyjádřit parafrází jednoho jadrného lidového přísloví: Ta být ho°nem, tak neví jak smrdět.

V posledních dnech plní stránky novin a internetových serverů spor Tomáše Kluse a Jaromíra Nohavici. První se pokusil vylíčit své vnitřní pocity ze skutečnosti, že jinak vynikající písničkář, který plní sály, hřiště a sportovní haly svými posluchači, spolupracoval v minulosti s StB a v nedávné době přijal vyznamenání od ruského prezidenta Putina. Jeho stať byla velmi osobní a zdůvodňoval proč skončil s poslechem Nohavici právě z výše uvedených důvodů. Nohavica na to reagoval podle mě pohrdavě odkazem v tom smyslu, že ho právě čeká 3000 lidí na koncertu někde snad v Přibyslavi a že Klus v poslední době filozofuje, ale nemá na to.

 

Musím se přiznat, že stať Tomáše Kluse mi promluvila z duše. I já si velmi rád pouštěl Nohavicovy písně a obdivoval jak jeho texty, tak originální muziku. Je nesporně velmi talentovaným písničkářem. Ale i mně po té, co jsem se dověděl o jeho spolupráci s StB, jeho písně zhořkly natolik, že jsem si je přestal hrát. Naprosto ze stejných důvodů jako u Tomáše Kluse. Navíc mě rozčarovala Nohavicova pohrdavá a povýšená odpověď, kterou se v mých očích velmi shodil. Skutečně mu chybí sebereflexe. Pokud by přiznal své kontroverzní činy jako osobní selhání dané dobou a vysvětlil svůj postoj k přijetí vyznamenání z rukou Putina, asi by se v mých očích očistil a já bych vzal zase na milost jeho tvorbu. Takhle trvá i nadále můj vnitřní konflikt.

 

Když nad tím tak přemítám není to v obecné rovině stejné dilema, které rozděluje naši společnost? Proč někomu vadí brutální politická perzekuce, kterou vykonávali právě příslušníci StB, proti politickým odpůrcům v době vlády KSČ a jiným je to zcela jedno? Chápu že se hodně lidí nezajímá o politiku, ale tohle je přece víc než politika. Tady jde taky o naše svědomí o hodnoty které nejen deklarativně vyznáváme, ale jsme také ochotni pro ně něco udělat. Nevadí mi plné sály Nohavicových koncertů, vadí mi, že jeho posluchači otevřeně pohrdají hodnotami, kterých by si naopak měli vážit. Pokud se naše životy omezí jen na příjemné přežívání bez odpovědnosti a bez mantinelů daných právě vyššími ideály a společnými hodnotami na nich postavenými, mohli bychom sklouznout do situace, podobné té, kterou jsme tu měli čtyřicet let a na kterou ti, kteří ji zažili, tak neradi vzpomínají.

 

Toto dilema je myslím tou dělící čárou mezi částí národa, které vadí zkorumpovaní a prolhaní politici, napojení na temné síly z minulosti nebo na kmotry, nebo na zástupce zemí, kde vládne totalita, nesvoboda a strach a tou část národa, které je to upřímně jedno a která v komentářích pod různými články, nebo na sociálních sítích dává najevo škodolibou radost z urážek, manipulace a vylhaných argumentů proti poctivcům, kteří se snaží bránit zbytky občanských svobod které nám ještě zbývají. Opravdu mi vadí, že velké části národa je jedno, že nám vládne trestně stíhaný premiér podezřelý z podvodů a kriminálních činů motivovaných jeho hrabivostí. Vždyť o co jde? Vždyť přece „všeci kradnů“.

 

Předseda Svazu průmyslu pan Hanák na konferenci ekonomických diplomatů prohlásil na adresu studentů a školáků stávkujících proti klimatické změně způsobené člověkem, že děti „místo aby dostaly přes držku, každý pátek chodí do ulic a stávkují za něco, čemu ani nerozumí“[1].To je fakt síla. Opravdu by měly dostat přes držku? To je sakra silné prohlášení. On se sice za ta svá slova omluvil, ale já si myslím, že sice v afektu, ale vyjadřovala to co si opravdu myslí. To jsme se tedy dostali hodně daleko, když si budeme dávat přes držku. Konečně je to silný argument hodný „opravdových chlapů“. Jen se obávám, že v minulosti nikdy nic pořádně nevyřešil,  jen přinesl další komplikace.

 

Mě to prohlášení docela silně zaujalo. Nějak cítím, že je to pro náš geografický prostor typické, nebo spíš symptomatické. V jiné zemi, s delší kulturní a demokratickou tradicí, by tak vysoce postavený funkcionář asi nic takového neprohlásil. Nejen proto, že si dává víc pozor na ústa, ale zejména proto, že má jiné smýšlení, vzdělání a kulturní zázemí. Asi by byl ihned vyzýván, aby ze své funkce odstoupil.

 

Z čeho ta silná slova vycházejí? Úplně cítím tu nekonečnou nadřazenost, přesvědčení o své vlastní nekonečné důležitosti, že nic jiného než to, čím se pan Hanák zabývá, nemá na této zeměkouli a v tomto vesmíru vůbec žádnou cenu, nic se s tím absolutně nedá porovnávat. Ještě že ty studenty neoznačil za usmrkané smrady. V naší kotlině by to nebylo nic mimořádného.

 

Jenže má to malý háček. Ti usmrkaní smradi vyjdou za pár let z různých vysokých škol a budou zastávat různá místa, mnozí v politice, nebo ve státní správě, kde se bude rozhodovat o strategii vývoje různých oblastí našeho života, včetně průmyslu. Dá se předpokládat, že něco z jejich přesvědčení, které je motivovalo ke stávkám nyní, zůstane i potom jako součást jejich myšlenkového vybavení a bude ovlivňovat jejich rozhodování. Totiž klimatická změna je už dnes velmi silné téma, které nenechává spát přední špičkové vědce a u těch se už nedá říct, že to jsou usmrkaní smradi, kteří by měli dostat přes držku.

 

Bohužel se opět ukazuje, že představitelé našich elit jsou často jen VIP dinosauři a bafuňáři, kterým chybí širší pohled na věc a fundovaná a kvalifikovaná vize budoucnosti. Vždyť vážné hrozby, které vyplývají z klimatické změny, mohou být silnou výzvou právě pro vývoj nových průmyslových technologií, které budou brát v potaz možnosti jak těmto hrozbám čelit. Nemělo by být součástí aktivit podobných sdružení a asociací iniciovat výzkum a vývoj v této oblasti? Nic podobného jsem ale od pana Hanáka dosud neslyšel.

 

Ukazuje se, že převládající strategie udržitelného růstu (zisku?) přináší řadu problémů, které nám mohou přerůst přes hlavu. Spíš bychom se měli začít bavit o strategii udržitelné prospěšnosti, účelu, přínosu o udržitelné kvalitě života. Zdá se, že pokud budeme pokračovat ve stávajících stereotypech, můžeme se už brzy dočkat okamžiku, kdy budeme muset zásadním způsobem změnit naše chování a způsob života, abychom vůbec přežili. Anebo si budeme dávat přes držku, tak jak to navrhuje pan Hanák.

[1]https://zpravy.aktualne.cz/domaci/deti-mely-dostat-pres-drzku-a-ne-stavkovat-rekl-hanak/r~62da4d8ea70e11e9b6a9ac1f6b220ee8/

 

Nejsem politolog abych tu rozebíral politické důvody proč takový zákon byl odhlasován. Důvody jsou myslím ale zřejmé. Nejsem ani právník, abych doložil proč bylo přijetí zákona ve sněmovně protiprávní a snad je velká pravděpodobnost, že by mohl být zrušen. Chci jen vyjádřit své stanovisko jako obyčejný občan.

 

Ten zákon se mi ale vůbec nelíbí. A je to z řady důvodů. Vím, že poměrně velká skupina našich spoluobčanů byla proti církevním restitucím vůbec. To svědčí o velmi ateistickém smýšlení hluboko zakořeněném v našem národě. Nebylo to ale vždycky. Naše náboženské cítění  bylo poměrně silné a bylo, díky minulosti, pestrobarevné. Kromě katolíků bylo u nás mnoho občanů hlásících se k protestantským církvím, k vlastním husitským církvím a kromě toho u nás bujelo i sektářství. To, že jsme se stali nejateističtější zemí Evropy ne-li světa, na tom se podepsala komunistická propaganda, kterou jsme byli masírováni čtyřicet let.

 

Zvláštní. Když se začalo hovořit někdy na počátku devadesátých let o restitucích, lidé to přijali. Nevadilo jim, že kromě políček a domků se vrací majetky i velkým podnikatelům. Když se ale měly vracet majetky šlechtě, to už ale souhlas nebyl tak všeobecný, naopak ozývaly se různé námitky. Restituce církevního majetku ale vyvolala všeobecnou nelibost. Proto asi přišla na pořad až jako poslední a hodně pozdě. A nebýt pravděpodobně tlaku ze zahraničí nebyla by dodnes. Proč ty rozdíly? Myslím, že důvody leží v naší nedávné i dávnější minulosti a vycházely ze sociálního a národnostního cítění. Zdá se, že jsme byli i v minulosti silně rozděleni.

 

Když tak přemítám o vztahu našich občanů k církevnímu majetku, neodbytně se mi tlačí do vědomí vzpomínka z dětství, kterou dodnes cítím jako velmi depresivní. Rodiče vlastnili rekreační domek s větší zahradou, jejíž část tvořil malý lesík. Byl to vlastně zarostlý svah, který nešel jinak využít. I stávalo se, že čas od času obdržel můj otec dopis, zřejmě od národního výboru, který ho vyzýval, aby chatu i s pozemkem předal obci, nebo státním lesům. Proboha proč? Otec to naštěstí nikdy neudělal. Tenkrát jsem to vnímal jako silný nepatřičný nátlak na naši rodinu a hlavně jako nespravedlnost. Proč my? Proč takové dopisy nedostávají také ostatní? No, je to asi zřejmé. Byli jsme tenkrát jediní chalupáři v obci a to mnohé obyvatele obce dráždilo a tak nám dávali pocítit svoji moc tímto způsobem.

 

Neděje se teď něco podobného s církevním majetkem? Prostě se ateistická část národa rozhodla že přece žádné církve nepotřebujeme a už vůbec ne, aby měly nějaký majetek! A když už se to stalo, tak jim část seberme zdaněním. Mám z toho nějak nechutný dojem. Nejsem katolík, ani jiného vyznání, ale je mi církví líto. Ti, co zastávají tyto proticírkevní postoje nějak zapomínají, že část národa jsou věřící. Jak vlastně církve přišly ke svému majetku?  Pokud vím tak různými dary panovníka a šlechty, odkazy pozůstalostí významných a bohatých osob a také drobnými dary věřících, prostých lidí. Rozhodně poctivějším způsobem než mnozí podnikatelé ale i než občané, kteří v krádežích a podvodech nevidí nic špatného. Proč tedy ten odpor? Nevím, ale je to paradox. Podobný tomu, že velké části národa nevadí, že máme premiéra, kterého stíhá policie pro dotační podvod.

Ano byl jsem na demonstraci 23. června proti předsedovi hnutí ANO a trestně stíhanému premiérovi Andreji Babišovi, krycím jménem Burešovi. Konečně jsem měl po dlouhé době zase dobrý pocit že se něco pozitivního děje. Bylo sice již několik demonstrací, ale počet jejich účastníků, snad kromě demonstrace na Václavském náměstí, ve mně spíš vzbuzoval obavy než nadějná očekávání. Demonstrace na Václaváku už byla něco docela jiného a samozřejmě Letná zazářila. Je nadějí pro nás pro všechny. Je snad opravdovým zábleskem lepších časů. Proč? Mám takový pocit, že se konečně probouzí občanská společnost. Společnost lidí, kteří si uvědomují, že záleží na jejich odpovědnosti za věci veřejné, jak už je občas slyšet.

Musíme si ale dát pozor. Pozor na planá očekávání, že to ti mladí vyřeší a že nemusíme riskovat se v tom občanském dění angažovat. Ještě by se to někomu nemuselo líbit a měli bychom po kariérním postupu, nebo by bylo naše místo přímo ohroženo. Díky těmto postojům se komunisti, ona zločinecká organizace, drželi u moci tak dlouho.

Jak ale dál? Je obdivuhodné co skupina mladých pod názvem Milion chvilek pro demokracii už dokázala. A mají chuť, a já se jim nedivím a držím jim palce, v tom pokračovat. Už naplánovali další akce. To je určitě dobře, ale podle mě to už nestačí, už je potřeba začít ve větším rozsahu tlačit na politické struktury této země, nebo spíš na ty, které jsou za nimi. Že takové struktury existují o tom jsem naprosto přesvědčen. Nenechme vývoj veřejného dění u nás řídit analytiky z Kremlu a chopme se jich my sami!

Co by se tedy mělo dělat? Asi nejen já, ale mnozí další spoluobčané cítí jakousi bezradnost. Já si ale myslím, že trumfy máme v rukou my! Díky pravděpodobným trestným činům, které spáchal Babiš, máme v ruce silnou zbraň, jen ji použít.

Jak se jedná s delikventy, kteří spáchali podobný čin a u kterých hrozí nebezpečí, že budou ovlivňovat nebo přímo mařit vyšetřování? Podle mých chabých právních vědomostí je potenciální pachatel po té, co bylo navrženo obvinění, zadržen a umístěn v cele předběžného zadržení. Policie ho pak musí do 48 hodin obvinit, nebo propustit. Pokud je obviněn, bývá převezen do vazební věznice, aby nemohl ovlivňovat svědky, nebo dokonce státní zástupce nebo orgány justice či trestního řízení. A to u Babiše asi platí mnohonásobně!

Chtějme tedy, aby policie konala podle zákona. Nejsem naivní, vím že to neudělá, ale ten tlak je třeba vyvinout. Konečně vyšší složky policie by se měly obávat, že pokud příští volby dopadnou jinak, přijdou o své posty, pokud nebudou přímo kárně postiženi. Je třeba, aby ostatní pochopili, že je normální, aby takoví jedinci byli zadrženi, vyslýcháni a postaveni před soud! Mnohým to pořád nějak nedochází. Je to jistě chyba sametového postupu vůči jedincům, kteří se v minulosti dopouštěli trestných činů a nebyli za ně potrestáni.

Co dál? Jak se zdá, upíná se Babiš k volbám, jako prostředku, který ho ochrání před spravedlností. Proč? Volební preference se do voleb ještě můžou výrazně proměnit. Nebo je v tom ještě něco jiného, o čem nevíme a co dává Babišovi naději nebo jistotu dalšího vítězství? Nechci zde rozvíjet konspirativní teorie, ale už druhé kolo poslední prezidentské volby ve mně vzbuzovalo určité pochybnosti. Konečně Rusko má dost kvalifikovaných odborníků na prolamování se do IT systémů za účelem krádeže informací nebo špionáže. Když mohli mít taxíkáři tzv. turbo, proč by něco podobného nemohlo být tajně instalováno do systému, který vyhodnocuje výsledek voleb? Je kontrola všech etap sčítání hlasů voličů dostatečná? Máme jistotu, že k něčemu takovému nemůže dojít? Což takhle požadovat občanskou kontrolu voleb a procesu sčítání hlasů. Bylo by asi užitečné chtít zastoupeni ve všech volebních orgánech! Do příštích voleb už zase tolik času nezbývá.

Konečně mě napadá ještě jedna oblast, ve které bychom se mohli jako občané široce uplatnit. Náš veřejný prostor je infikován všelijakými fake news, lživými informacemi a zprávami, které mají zastrašit občany a vyvolat nenávist k různým skupinám, vymezených buď na etnickém základě, nebo jiném. Používají k tomu různé nálepky a označují neexistující skupiny občanů jako sluníčkáře, havloidy, pravdoláskaře, vítače, lepšolidi nebo používají slovní spojení jako diktát Bruselu atd. Na jejich vymýšlení se jistě podílí mnozí z dvou tisíc zaměstnanců ruské ambasády. Kromě takového ohýbání obecného vědomí jsou některé weby a blogy a po té i sociální sítě plné zaručených zpráv o imigrantech, Romech apod., které mají často charakter trestních činů jako je šíření poplašné zprávy nebo šíření nenávisti vůči skupině obyvatel. Tady bychom mohli upozorňovat prostřednictvím nějaké instituce neziskové, nebo obecně prospěšné, na ty nejhorší případy a chtít aby byly šetřeny orgány činnými v trestním řízení. Zatím jen nepatrná hrstka takových delikventů byla stíhána za evidentní trestné činy, které bohužel, velmi ovlivňují postoje mnohých našich spoluobčanů, protože působí prostřednictvím emocí. Kromě toho se můžeme, pokud nám to nervy dovolí, zapojit do různých diskusí a snažit se vyvracet nesmysly, které šíří pravděpodobně placení trollové.

Je toho jistě ještě dost, co by naše občanská společnost mohla dělat. Pokud by se podařilo alespoň trochu pohnout v těchto naznačených oblastech, mohlo by to začít proměňovat prostředí naší společnosti, vnímání lidí i neadekvátní emocionální cítění. Byl by to dobrý začátek.

Pokud to shrnu, týká se můj apel tří oblastí:

1. Výzva Policii ČR, aby vůči Andreji Babišovi konali, tak, jak jim to zákony předepisují. Nejlepší formou by podle mého názoru byla petice podepsaná velkým počtem lidí a adresovaná na různé instituce.

2. Kontrola voleb prostřednictvím zástupců občanů sdružených do neziskové organizace a účastnících se na práci volebních orgánů. Kontrola by spočívala v porovnání počtu odevzdaných hlasů jednotlivým kandidátům, ve vybraných volebních okrscích, které zjistili zástupci občanů, s výsledky zveřejněnými Statistickým úřadem. Po úřadu požadovat, aby kompletní výsledky všech jednotlivých volebních okrsků byly zveřejněny v přístupném formátu, nejraději v excelu a ne v xml. Za tímto účelem by mohla být zřízena speciální nezisková organizace, nebo by se toho mohla ujmout nějaká stávající, po doplnění jejího statusu.

3. Sběr a zpracování informací, týkajících se porušování zákona v případě šíření poplašné zprávy a šíření nenávisti vůči skupině obyvatel. Získané poznatky by sloužily k podání trestního oznámení, nebo podnětu k vyšetřování. I zde by asi nejlepší formou byla nezisková organizace buď nová, nebo nějaká stávající, posílená o aktivní dobrovolníky z řad občanů.

Co tentokrát rozzlobilo Putina? Co mu neleze pod fousy? No byla to informace, že Slovensko bude jednat se Spojenými státy o vybudování základny na svém území. A co na to Putin? Je to prý provokace. Tak provokace! Aha. Tak když se svobodná a suverenní země rozhodne učinit nějaký krok k zajištění větší vlastní bezpečnosti, tak je to provokace? Koukejme! No konečně já to taky považuji za provokaci. Ale za provokaci Putinovu! Jakým právem si dovoluje tenhle zamindrákovaný psychopat zasahovat, byť jen velkohubým komentováním, do výsostného práva cizí země? Co mu je do toho! Ať se radši stará o to svoje upadající impérium!

Slovensko ale obdivuji. Jejich prezidenta a po odchodu Fica z postu premiéra i toho Pellegriniho. Oba jsou formát proti tomu našemu pochybnému mocenskému kartelu, spojení stařecké mstivosti a křečovité snahy vyhnout se trestnímu stíhání za kriminální delikty, motivované hrabivostí. Obdivuji i jejich nastoupenou cestu k občanské společnosti, k tomu my máme ještě pořád hodně daleko. Zdá se mi, že my spíš směřujeme k nové totalitě. Navíc náš prezident už dlouho neslouží našemu národu, ale ruské zahraniční politice. Fuj!

Časy se ale pomalu mění. Evropa už není tak naivní, jak bývala ve vztahu k Rusku a i u nás lidi prohlédli a dnes už by neměla takovou podporu akce jako byla ta, pod názvem Ne základnám, kterou organizovaly ruské tajné služby, místní estébáci a řada zmatených spoluobčanů.

A co Rusko? No to má ale opravdu velkou smůlu. Smůlu proto, že má v čele toho, koho má. Co je vlastně Putin zač? Je to vrcholný představitel ruských tajných služeb z komunistické éry. Co vlastně umí? V čem se dá říct, že vyniká? Vyniká asi bohužel jen v těch zpravodajských hrách. V boji s vnitřním a vnějším nepřítelem, tak jak se to kdysi naučil ve zpravodajských školách. Nejdřív si vytvořil nepřítele doma a pak i toho vnějšího. No a bojuje, a myslí si, že docela dobře. Ale každý jeho momentální zisk doprovází dlouhodobá ztráta. Ztráta nejen materiální díky sankcím, ale dlouhodobá ztráta důvěry. A ta bude přetrvávat ještě hodně dlouho poté, co se Rusko vydá na cestu k prosperující a demokratické zemi. Mají a budou mít prostě dlouho smůlu.

A tak mě napadá představit si jaké by to asi bylo, kdyby v čele Ruska stál např. schopný ekonom, který by chtěl vyvést Rusko z jeho zaostávání a udělat z něj ekonomickou velmoc srovnatelnou např. s EÚ. Podmínky pro to asi mají.  Na tom by určitě profitovali všichni, nejvíc ale Rusko samo. Je to představa hezká ale asi nereálná. A tak nás asi nečeká nic dobrého, jen ostré a ostřejší hrátky, podle momentální úrovně Putinova pocitu méněcennosti, nebo podle potřeby zakrýt domácí problémy atd. Prostě tak, jak se to kdysi učil.

Usnesení, které dnes (15. 2.) vydali komunisti je snůškou arogance a drzosti. Jejich slovník opět používá termíny a slova, která jsme byli zvyklí slýchat v již zaplať pánbůh v zašlých časech. Ostatní politické strany označují za neoliberální kartel. Pokud bychom chtěli postupovat stejně jako oni, můžeme je označit za zločinecko totalitní kartel. Nejvíc jim samozřejmě vadí náš mladý ministr zahraničí a jeho stanoviska a kroky v zahraniční politice, kterých si já docela vážím.

 

Co této zločinecké organizaci vadí? No podle nich jsme polokolonií a servilním vazalem USA, Francie a SRN. Proč? Protože se chováme jako člen Evropské unie a NATO? Jejich argumentační potenciál je ubohý a opakuje pouze klišé, která používali do r. 1989. Samozřejmě jde podle nich o „ovládnutí ropných zdrojů pod vlajkou demokracie, lidských práv…“. To jsme byli zvyklí často slýchat. Ale dnes, v domě svobodných informací je taková argumentace naprosto směšná. Nic nového si nebyli schopni v té své lži demagogii vymyslet.

 

Ve svém komentáři na tiskové konferenci vadila předsedovi a bývalému agentu STB Filipovi také skutečnost, že jsme ve vleku nadnárodních společností, což je prý v rozporu s mezinárodním právem. I když nezmínil co tím myslí, není těžké uhádnout, že mu vadí, pokud bychom dali dostavět jaderný blok elektrárny v Dukovanech jiné než ruské společnosti a také mu samozřejmě nevoní varování před technologií Huawei.

 

Nějak si tento agent STB nestihl uvědomit, že podle ruské vojenské doktríny je EU a ČR nepřítelem Ruska, které proti nám vede hybridní válku. Podle něj bychom se měli dobrovolně vzdát naší národní suverenity a podrobit se jeho mocenským choutkám. Jak snadné je použít podobný slovník, kterým oni operují! Určitě by nebylo moudré vybudovat pevnou závislost na nepřátelské zemi, zejména v takové oblasti jako je energetika. Stačí naše závislost na ropě a zemním plynu.

 

Štěkání komunistů je ale třeba vzít vážně a zvážit jakou hrozbou jsou pro naši společnost, pro naše svobody, pro demokracii a právní stát. Abychom jeden den nezjistili, že už je pozdě. Není náhodou čas znovu zvážit zákaz této zločinecké organizace?