Archiv rubriky: Politika a společnost

Už mě to fakt nebaví. Stát se topí v dluzích, vláda se snaží vymyslet na jednu stranu úspory v rozpočtu, na druhou stranu nepotopit opravdu potřebné a navíc ještě pomoci uprchlíkům z Ukrajiny, které tvoří ženy s dětmi a staří muži, což se ale nelíbí opozici a našim četným dezolátům. Argumentem pro ně není ani skutečnost, že zhruba polovina žen si našla práci a už tak hradí část nákladů spojených s jejich podporou a přispívají i našim nemakačenkům. Důležité je ještě zdůraznit, že jak opozice tak dezoláti se rádi považují za vlastence.

 

Již dlouho je zřejmé, že náš důchodový systém je neudržitelný a brzy buď přestane úplně plnit svůj účel, nebo se položí naše veřejné finance. Něco se už prostě musí stát a to už brzy, protože změny důchodového systému jsou dlouhodobé, než začnou nést zamýšlené ovoce. A tak nynější situace je jasným kritériem, podle kterého můžeme dělit naše občany na skutečné vlastence a ty ostatní, které se nebojím nazvat parazity. Ti první chápou vážnost situace a i když to často pro ně není lehké, tak hlasitě nekřičí o ožebračování důchodců a neplánují se obrátit žalobou na Ústavní soud.

 

Předem se omlouvám potřebným, kteří neunesli tíhu situace a jejich hněv se obrací proti vládě, která první ze všech vlád se snaží situaci řešit. Ti jsou oběti, ti nejsou paraziti. Těmi jsou ale naši někteří poslanci s nabobtnalými platy, kteří vyřvávají o ožebračování důchodců, útočí na vládu a všelijak burcují jim podobné, nebo chudáky, kteří opravdu ponesou tíži reformy. Skutečně se mi obrací žaludek z opozičních politiků jako je bývalý multiministr Havlíček či bývalá ministryně financí, která se nestyděla zdefraudovat státní finance na vlastní obludnou a nevkusnou sebeprezentaci. To jsou praví paraziti. Nepřinesli žádný návrh na řešení i když se vydávají za stínové ministry, zřejmě ani žádný takový, který by pomohl řešit situaci, nemají. Jejich „starost“ o důchodce určitě vychází ze snahy shodit vládu a obsadit na další čtyři roky lukrativní posty, které jim současně zajistí hezký důchod i bez důchodové reformy.

 

Jsem důchodce s průměrným důchodem a přivítal jsem odvahu vlády. Nebojím se, že nepřežiju redukci valorizace, sám jsem ji považoval za nereálnou a jednu z příčin vysoké inflace a zdražování. Nebojím se ani, že zákon skončí u Ústavního soudu, konečně je to důkaz, že žijeme (zatím) v demokratické zemi. Nebudu se bát ani pokud ÚS zákon zruší a bude nutné se znovu pokusit sáhnout do důchodového systému. Jen se bojím, aby už nebylo pozdě, i kdež mě osobně se to asi už týkat nebude.

Jak volby dopadnou ještě v době psaní tohoto příspěvku nevíme, ale lze tušit, a mnozí z nás doufají, že vyhraje kandidát Petr Pavel, podle AB kandidát vlády a pětikoalice. Pokud ano, co to bude znamenat pro Ano? Určitě to bude mít nějaký dopad. Něco už naznačuje revolta severomoravských lídrů Vondráka a Macury, kteří nevolili předepsaného kandidáta a jak sami uvedli, ani ve druhém kole ho volit nebudou. Dokonce se snad rýsuje vznik jakési alternativní platformy uvnitř tohoto hnutí.

 

Co mě zaujalo po posledních parlamentních volbách byl odchod levice a to té serióznější (ČSSD) i té extremistické (KSČM) z naší politiky. Jejich prostor nestihla zaplnit žádná z demokratických stran, dokonce ani Piráti, a tak uvolněný prostor zaujali populisti a extremisti (Ano a SPD). Myslím si, že je to škoda, protože, problémy, které naše občany trápí tak řeší středo-pravicová vláda, která je v parlamentu pod kontrolou opozice složené z populistů a extremistů a těm opravdu nejde o řešení ve prospěch občanů, ale na kritice vlády se chtějí vyšplhat k politickým funkcím a prebendám pokud by vyhráli příští volby.

 

Pokud se tak stane, a je to velmi reálná možnost, pak se opět vyostří rozdělení společnosti a oddálí se řešení např. důchodové reformy, našeho zadlužení a ostatních naléhavých problémů, které je třeba řešit. Navíc se v této situaci jen těžko lepí koalice, které by převzaly odpovědnost k vládnutí. Pokud ale dojde k oslabení Ano a vzniku nějaké názorové platformy, která by kolem sebe soustředila odpovědnější politiky Ano, kterým se nelíbí ten typ politiky, který předvádí AB a jeho blízcí spolupracovníci, pak se, zdá se, situace poněkud mění. A to je myslím velká příležitost pro seriózní levici v tradici staré sociálně demokratické politiky, která pro tuto zemi a lid v historii udělala mnoho a která podle mne na naší politické scéně tak moc chybí.

 

Mohla by tuto roli převzít ČSSD? Pro příští volby těžko. Témata, na kterých by mohli postavit svůj program jim do určité míry ukradli populisti a nemají ani silné výrazné osobnosti, které by tuto stranu mohli provést úskalím volebních kampaní a které by byly schopny účastnit se na úspěšné vládě. V delší časové perspektivě by to snad ale bylo možné, nebo dokonce žádoucí. Musela by ale projít nějakým restartem či renezancí a na to asi v současné době není připravená myšlenkově ani personálně. Bez systematické obětavé práce jednotlivců, která jim nepřinese hmotný užitek a v blízké budoucnosti ani slávu, to ale nelze očekávat. Je naše společnost připravená na oběti ve prospěch nějakých politických idejí, tak jak tomu bylo v minulosti? Našla by se skupina talentovaných a vzdělaných občanů, kteří by se chtěli angažovat ve prospěch levicové politiky bez perspektivy okamžitého zisku nějakých významných politických postů pro sebe? A kde vzít zdroje tedy peníze, které na takovou obrodu by byly potřeba?

 

Je to bohužel hodně nepravděpodobné, že by se do příštích a přespříštích voleb mohlo něco takového podařit. Pokud by se ale ČSSD byla schopná vypracovat program věrný zejména oněm dvěma pojmům, které má v názvu a kterým se v nedávné minulosti trestuhodně zpronevěřila, pak by tu určitá šance byla. Program v té demokratické části by měl být založen na úctě ke stávajícímu ústavnímu pořádku, pevnému zakotvení ČR v EU a NATO, v důrazu na lidská práva, v racionalizaci a digitalizaci státní správy a v boji proti korupci. V sociálně ekonomické oblasti by měl program akcentovat, při zachování principů tržní ekonomiky, sociální spravedlnost v pracovním procesu a v postavení důchodců. Starost o znevýhodněné a sociálně slabší občany by byla samozřejmostí. V oblasti ekonomie podporovat družstevní a komunitní podnikání, drobné podnikatele a řemeslníky na OSVČ a rodinné farmy v zemědělství. Další kapitolou by měla být podpora rozvoje školství a vzdělávání. Program by mohl obsahovat i environmentální kapitolu zaměřenou na ochranu půdy, ovzduší, vod, druhovou rozmanitost a také obnovu našich lesů. Rozpracování zde naznačených bodů by mohlo být východiskem pro zajímavý dlouhodobý atraktivní program, který by přilákal voliče. Jak se zdá tak by se témata, která zcizili populisti, mohla opět vrátit tam, kde je jejich přirozené místo.

 

Nová reformovaná sociálně demokratická strana by byla státoprávní silou a perspektivním partnerem pro tvorbu koalic na vytvoření vlády se stranami jako jsou Piráti a STAN na celostátní úrovni a s různými místními uskupeními na té regionální. Taková politická strana by výrazně oslabila roli populistů a extrémistů, nebo by alespoň přispěla k jejich transformaci v demokratickou a populistickou část. Existence takové politické strany by přispěla k uklidnění společnosti a konečně i k řešení našich palčivých problémů, jejichž neřešení nás přivede do dalších velmi nepříjemných a neřešitelných krizí.

Když Babiš mluví o míru, je třeba zbystřit pozornost. Jistě že mu nejde o mír na Ukrajině, jde mu o jeho vlastní zájem a v tomto případě je to získání hlasů dezolátů, kteří asi v prvním kole podporovali zombí  SPD Baštu, který i na tomto postoji postavil svou předvolební kampaň. Tato rétorika by ale někoho mohla zmást, zvlášť pokud se k tomu přidává ještě strašení zavlečením ČR do války.

 

Proto bude užitečné, pokud vrátíme slovům jejich pravý význam. Mír, ke kterému by se mělo dojít tím, že přestaneme dodávat zbraně na Ukrajinu a ta tak podlehne ruské přesile a bude poražena, není mírem, ale kapitulací s obrovskými lidskoprávními důsledky pro Ukrajince. To není opravdu mír a to co by si oni přáli. Pokud ale takový mír by opravdu byl důsledkem změny naší politiky, pak se opět nejedná o mír, ale o zradu blízké demokratické země. Všichni slušní lidé by se za takový postup naší vlády museli hluboce stydět.

 

Protože ale SPD a jeho příznivci tvoří jádro proruské páté kolony, může takový mír být důsledkem kolaborace a kolaborace často bývá inspirována kontakty na nepřátelské špionážní a zpravodajské sítě. Takže pane Babiši, co jste měl na mysli s tím KGB? Jak to bylo v Maroku? Víte že na vlastizradu se nevztahuje ani prezidentská amnestie?

 

Takže jedná se o mír? Rozhodně ne. Je to buď zrada, kapitulace nebo kolaborace. Mír vypadá jinak.

Po telefonátu Emmanuela Macrona s Putinem se na sociálních sítích množí komentáře, které navrhují, aby Rusko poskytlo záruky tím, že se vzdá atomových zbraní. To je velmi zajímavá myšlenka. Já bych ji doplnil ještě požadavkem, aby jednou ze zemí, které budou dohlížet na atomové odzbrojení Ruska, byla Ukrajina!

 

V r. 1994 byla v Budapešti uzavřena smlouva, v rámci které se Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán vzdaly jaderných zbraní s tím, že USA, Rusko a Francie budou garantovat jejich územní svrchovanost a integritu. Jak si to vyložilo Rusko je po letech víc než zřejmé. Vzhledem k tomu, že Rusko tuto smlouvu zcela negovalo, tak jak je jeho zvykem u drtivé většiny smluv, které podepsalo, nabízí se otázka, jestli jsou ostatní účastníci jednání z Budapešti, ještě touto smlouvou vázáni.

 

Nabízí se nám tak několik možností. NATO by mohlo rozmístit své jaderné zbraně na území Ukrajiny a tím odradit Putina od použití svých. Druhou možností je, že západní společenství vyčlení nějaký jaderný arzenál, se kterým budou Ukrajinci nakládat podle vlastní potřeby. Třetí možností, pokud dvě předchozí selžou je, že si Ukrajina pomůže sama a atomové zbraně pro svou potřebu vyvine a vyrobí.

 

Lepší varianta by samozřejmě byla, pokud by atomové zbraně na zeměkouli nebyly vůbec. To je ale dnes spíš utopie. A tak když má vlastní atomové zbraně Čína, Pákistán, Indie, Severní Korea, Izrael, a pravděpodobně už i Írán (a bůhví kdo ještě) nevidím důvod, proč by je neměla mít Ukrajina. Vůbec by mě nepřekvapilo, pokud by Ukrajinci již byli poměrně daleko na této cestě. Možná že uslyšíme parafrázi prohlášeni Goldy Majerové, že Ukrajina sice atomové zbraně nemá, ale v případě potřeby je použije.

 

Myšlenka, která zpočátku měla provokovat, najednou nabízí zajímavá praktická řešení. Byli bychom asi dnes mnohem dál v tlaku na Rusko. A taky Putin by si víc rozmýšlel na Ukrajinu zaútočit. Byla to velká chyba, která dala Rusku ohromnou výhodu, na kterou dnes doplácíme. Když světové společenství nebylo schopné zabránit Severní Koreji vyvinout a vyrobit atomové zbraně, považuji za nesmyslné v tom bránit Ukrajině. Myslím si, že i Evropa by byla bezpečnější pokud by na hranici s Ruskem byla svobodná, demokratická, průmyslově vyspělá, vojensky silná a atomovými zbraněmi disponující Ukrajina.

Svět zírá s otevřenou pusou, kroutí hlavou, diví se a nechápe. Prezident Emmanuel Macron si zahrál na Putinova užitečného idiota takovým způsobem, že zbytku světa vyrazil dech. O co mu proboha jde? Západ by měl poskytnout bezpečnostní záruky Rusku! Jaké záruky? Že jeho vojáci budou smět beztrestně znásilňovat ženy a děti, vraždit bezbranné civilisty rabovat na dobytých územích, mučit zajatce, zavlékat děti odtržené od rodin do Ruska na převýchovu? To chce? Asi ano! Jinak nechápe o co tady v tomto konfliktu jde!  Jak by mu bylo kdyby skupina ruských vojáků za jeho přítomnosti znásilnila jeho manželku?

 

Už několikrát se v médiích objevila myšlenka míru výměnou za území. I Macron si s touto možností pohrával. Myslí-li to doopravdy, tak nechť nabídne Putinovi část Francie výměnou za mír na Ukrajině. Že to tak nemyslel? To je možné. Ale jiné řešení nepřichází v úvahu. Jiné území měnit nemůže. Na to dnes nemá právo. Víme také jak to dopadlo, když Francie a Anglie darovaly Hitlerovi naše Sudety. Byla z toho druhá světová válka s desítkami milionů mrtvých. Chce-li něco reálného skutečně dojednat, musí se nejdřív domluvit s oficiálními ukrajinskými představiteli. Tak dneska funguje demokratický svět. Snad na chvíli podlehl klamnému pocitu, že je Francie velmoc, která může diktovat jiným zemím? Už není velmoc a nemůže diktovat.

 

Jistě by tuto pro Francii nelichotivou skutečnost rád zvrátil, ale Francie už na to prostě nemá. Macron jak se zdá nebude úspěšným prezidentem. Sociální nepokoje doma a neúspěchy Francie na mezinárodním poli ale nezvrátí tím, že poleze Putinovi někam. I jiné osobnosti, např. papež, uvěřily Putinovi, že NATO ohrožuje Rusko. Tuto nesmyslnou tezi soudní lidé odmítají a vysmívají se jí. Naopak, agresivní a imperiální chování Ruska generuje touhu dalších zemí stát se členem NATO a takto zajistit vlastní bezpečnost. A nejedná se jen o Švédsko a Finsko.

 

O co jde? Pokud pomineme osobní patologické motivace u Putina a z nich vyplývající touhu po neomezené osobní moci, pak jde především o hodnoty, na kterých je postavena evropská společnost. Jde o svobodu slova, shromažďování, podnikání,  možnost svobodně tvořit bez cenzury, svobodně cestovat. Jde o svobodný život v demokratické společnosti, kde platí úcta k člověku a k životu, solidarita a ohleduplnost ke slabším a nemocným, k seniorům, k menšinám atd., ale také ohleduplnost  k přírodě a  k životnímu prostředí.

 

V Rusku je dnes totalitní společnost, která se přibližuje situaci v nacistickém Německu ve třicátých a čtyřicátých letech nebo v dnešní Severní Koreji. Absence svobod, cenzura, potlačování lidských práv, represe vůči obyvatelům, pohrdání lidským životem a přírodou činí často pro svobodomyslné občany ze života v Rusku peklo. To se zákonitě projevuje v zaostávání ve všech oblastech života a ve stagnaci životní úrovně.

 

Ukrajina urazila od r. 2014 velký kus cesty při budování země a společnosti a začala se ve všech oblastech přibližovat standardním západním demokraciím. To se projevilo i v úrovni armády, která je dnes schopná vzdorovat agresi Ruska. Toho se Putin zejména polekal. Za pár let by už byl bez šance něco změnit. Za pár let by rozdíl v životní úrovni mezi Ukrajinou Ruskem byl natolik velký, že by situaci nemohla zakrýt ani lživá ruská propaganda. Rusko je dnes obr na hliněných nohou, který upadá, zaostává a vymírá. Proto Rusové utíkají ze své vlasti, nejen před mobilizací, ale i před životem, který tam musí žít.

 

Na to by Macron jakoby najednou zapomněl, když navrhuje záruky bezpečnosti pro Rusko. Záruky bezpodmínečné, nevázané na splněni nějakých podmínek jako třeba změna politiky Ruska, přechod k právnímu státu, svobodné volby, ale také propuštění zajatých a odvlečených Ukrajinců, vyšetření a potrestání všech válečných zločinů, náhradu způsobených škod apod. A to je velmi nebezpečné. To by měl ale Macron jako vrcholný politik a představitel významné evropské země vědět. Proto musíme být ve střehu a musíme o naše hodnoty a náš život bojovat ať to stojí co to stojí a nejen s Ruskem, ale i s takovými deviantními názory.  Všechno ostatní je pád do tmy.

Většinu z nás asi zaskočila brutalita s jakou vede Ruská federace válku na Ukrajině. Nejde jen o cílené bombardování civilních čtvrtí včetně nemocnic, škol, dětských hřišť, divadel a dalších součástí civilní infrastruktury. Jde také o deviantní a patologické činy jednotlivých vojáků a skupin vůči obyvatelům obsazených území, které jsou válečnými zločiny srovnatelnými s nejzrůdnějšími a nejodpornějšími činy známými z historie a které jak se ukazuje je tolerováno nebo dokonce podněcováno ruskými veliteli a je tak asi i součástí taktiky ruské armády.

 

Kromě mučení a vražd nevinných a bezbranných obyvatel bych se chtěl zastavit u specifických sexuálních zločinů jako je znásilňování žen, zejména mladistvých. Z médií jsou dokonce známy případy, kdy ruští vojáci znásilnili čtyřletou holčičku, nebo jiný případ, kdy ruský voják pohlavně zneužil malé dítě snad ve věku do dvou let, sám si to zdokumentoval na mobilu a vystavil na sociálních sítích. K nejhrůznějším činům pak patří znásilňování matek před očima jejich dětí. K otřesným válečným zločinům patří i deportace ukrajinského obyvatelstva do RF, rozdělování rodin a zavlékání a adopce dětí na převýchovu.

 

Co říct k těmto činům? Existuje snad něco ještě horšího? Nadějí je, že se dostanou před mezinárodní trestní tribunál a že jejich pachatelé budou odsouzeni. Na druhé straně je zřejmě menší naděje, že budou potrestáni. Rozhodně ne za současného politického vedení RF. Co mě ale trápí je obava, kolik takových činů ještě bude spácháno, než tomuto peklu bude učiněna přítrž. A současně nejsem přesvědčen, že by „mírová jednání“ v nejbližší době mohla něco vyřešit, naopak se domnívám, že by mohla znamenat další hrozbu i pro nás v blízké budoucnosti. Jediné, co může tuto válku zastavit je úplné vítězství ukrajinské armády.

 

Nejsem voják, abych se mohl zodpovědně vyjadřovat k situaci na frontě, ale vím jako obyčejný občan, že hodně mohou napomoci i aktivity, které nejsou přímo spojeny s bojovými operacemi. Mám zde na mysli aktivity občanské společnosti, které mohou vyvinout tlak na vlády v demokratických zemích, aby zvýšily vojenskou pomoc Ukrajině takovým způsobem, která by tuto brutální válku pomohla brzy ukončit.

 

Jak se při válečných konfliktech ukazuje ti, kteří nejvíc válkou trpí, jsou kromě seniorů zejména ženy a děti, které zůstaly na okupovaných územích. A na ně by aktivity občanské společnosti měly být zaměřeny. A kdo jiný než právě ženy by měly být co nejvíc znepokojeny situací na Ukrajině? Kdo jiný než ony by měly s nimi maximálně soucítit? Věřím že mají velký potenciál angažovat se prostřednictvím svých ženských organizací v širokých protestech, které mohou vyvinout tlak zaměřený na vystupňování účinné pomoci, která by změnila poměr sil na bojišti takovým způsobem, který by znemožnil ruským vojákům páchat tato zvěrstva i nadále. Znamenalo by to snížení utrpení nevinných lidí a záchranu mnoha životů.

 

Mám na mysli dlouhodobý, intenzivní, mezinárodní a koordinovaný tlak formou demonstrací, peticí, veřejných vystoupení v médiích a aktivit na sociálních sítích. Tlak zaměřený na vlády, parlamenty, nevládní sféru a zbytek společnosti. Každý týden by se mohla odehrát v některém evropském městě významná a v médiích široce dokumentovaná akce, kde by byly formulovány požadavky na podporu Ukrajiny. Měly by zaznít i návrhy na vyzbrojení takovými typy zbraní, které jsou zatím „tabu“ jako jsou moderní tanky, letadla, dalekonosná munice, nebo rakety středního doletu. Současně by mělo zaznít, že Ukrajina má právo se bránit i bombardováním vojenských cílů na území RF. Argumentace obavou z eskalace konfliktu je poněkud alibistická, když ho druhá strana bez zaváhání eskaluje podle svých možností. Zdá se mi, že v informační válce je demokratický svět v nesmyslné defenzivě.

 

Jde o hodně! Jde o náš život založený na společných hodnotách. Hodnotách, které se vyvíjely a prověřovaly po staletí a tisíciletí už od antického Řecka a Říma. Život který žijeme a který je pro ostatní země a národy tak atraktivní by se mohl rychle a nenávratně změnit, tak jak se nám to stalo po r. 1948 a také po srpnu 1968. Braňme proto tu nejzákladnější hodnotu kterou je lidský život a život dětí a žen zejména.

Cesta rakouského kancléře Nehammera do Moskvy vyvolala řadu reakcí z nichž většina byla negativní. Na jedné straně jel do Moskvy z Kyjeva (což nemusí znamenat že s jejich souhlasem), na druhé straně sám o setkání požádal. Byl tak prvním politikem EU, který se od začátku konfliktu setkal s Putinem osobně.

 

Komentáře spekulovaly zda je tak naivní, že si myslel, že něco zmůže, když jiní významnější politici (Macron např.) s Putinem neuspěli. Jeho cesta se navíc uskutečnila v době, kdy již byly známy válečné zločiny, zejména vraždění civilistů včetně dětí a znásilňování žen a které odsoudil celý svět. Jel tam v době, kdy již bylo zahájeno vyšetřování ruských válečných zločinů Mezinárodním trestním soudem a v době, kdy americký prezident označil Putina za válečného zločince. Tento kontext je třeba mít na paměti, pokud chceme hodnotit jeho cestu.

 

Pokud by motivem jeho cesty byla jen snaha o pomoc ve vyjednávání o ukončení konfliktu, mohli bychom svůj postoj zakončit konstatováním, že jeho snaha politicky se zviditelnit na mezinárodním poli byla hodně naivní a hloupá a že ta jeho zbytečná cesta nic nepřinesla a že mu spíš, co se zviditelnění týče, uškodila.

 

Jak se ale později ukázalo, nebyla to jen naivita, která ho do Moskvy vedla. Prozradil to Putin, když zveřejnil, že Rakousko dostane plyn v potřebném objemu a může za něj platit v eurech. Tak koukejme, on pan kancléř není naivní, on je dokonce hodně vykutálený! Tak šlo o plyn a že to pan kancléř nepřiznal, když se z Moskvy vrátil. Zapomněl, nebo se oprávněně bál, že mu to bude vytýkáno?

 

Co se stalo. Díky návštěvě pana kancléře v Moskvě se Rakousko zařadilo mezi spřátelené země s Ruskem, vedle Běloruska, Maďarska, případně dalších zemí. A díky tomu bude mít, na rozdíl od ostatních evropských zemí dost plynu i pro příští zimu. Nemusí se strachovat, že budou Rakušani v příští zimě mrznout, že Rakousko bude trpět nedostatkem energie potřebné pro svůj průmysl. Jak chytré!

 

Co k tomu říct? Jedná se samozřejmě o kšeft. Ale jaký kšeft? Za jakou cenu? Ten kontext, ve kterém se tento kšeft realizoval ho staví do velmi, ale velmi nepěkného světla. Neuvědomil si, co se děje na Ukrajině? Zapomněl na mrtvé civilisty? Na válečné zločiny? Pro tento kšeft si před nimi musel zavřít oči. Co Putinovi ještě slíbil? No něco asi musel. Co se ještě za čas asi dozvíme?  Ať je to cokoliv, ta jeho návštěva u Putina na dálku strašně smrdí.

 

Nejde jen o morální rozměr toho kšeftu, kdy za rakouské peníze budou umírat další a další Ukrajinci. Jde také o to, že udělal Putinovi úžasnou službu, když narušil evropskou jednotu. Zatímco představitelé ostatních evropských zemí deklarují svoje odhodlání od ruského plynu a ropy odejít, pan kancléř všechny předejde a rychle a v tichosti si vyjedná pro Rakousko individuální dodávky a za specifických podmínek. Co to je? Copak nestojí EU na společných hodnotách, které je odhodlaná bránit? Tady asi pan kancléř společné evropské hodnoty zradil a poplival. Uvědomuje si pan kancléř, co Rakousko svým členstvím v EU získává?

 

EU je dost kritizovaná za neschopnost sjednotit se pokud o něco jde. Toto je myslím jeden z těch případů, které EU škodí. Bylo hezké, když se Evropa dokázala okolo ukrajinské krize sjednotit a toto je první hluboká rána křehké evropské jednotě! Proto si také o to víc osobně uvědomuji, jaké máme štěstí, že máme tuto vládu, která pomáhá budovat dobré jméno nejen České republice, ale i Evropské unii. Takže sláva Ukrajině a díky naší vládě!

Veřejností cloumá zrušení části volebního zákona, který může mírně proměnit šance některých politických stran. Poté co Ústavní soud část zákona zrušil, rozpoutala se hysterická reakce některých politiků a části médií proti tomuto rozhodnutí. Hlavním argumentem je načasování tohoto aktu, které někteří považují za politicky motivované.

Co k tomu říct? Soudní systém je samostatná, svébytná, nezávislá a suverénní součást každého demokratického systému. Co to znamená? No především to, že se rozhoduje samostatně a nezávisle na okolnostech zejména na politickém dění v zemi. Ústavní soud pak brání ústavu před pokusy z ní udělat trhací kalendář a cár papíru. Je povinností tvrdě vystoupit proti všem zákonným normám, které jsou s ústavou v rozporu. V této své činnosti nesmí přihlížet k jakýmkoliv okolnostem, zejména pak k politickému dění. Rozhodování ÚS musí být naprosto nezávislé a suverénní za jakýchkoliv okolností!

Takže i kdyby ÚS rozhodl týden před volbami, má na to naprosto právo a je to jeho povinnost. I kdyby kvůli tomu měly být volby odloženy. Co je důležitější, volby nebo ústava? No samozřejmě ústava! Vždyť volby byly i za doby totalitního režimu, ale nebyly to volby, ale zinscenovaná taškařice řízená a pod kontrolou STB. Proč? No protože to tehdejší ústava umožňovala, umožňovala úzké skupině lidí zotročit zbytek národa, udělat z občanů nesvobodné a nesvéprávné nevolníky. Pokud připustíme, aby se základní principy zakotvené v ústavě rozmělnily a nemusely se respektovat, aby se rozhodování ÚS zpochybňovalo, pak můžeme za čas skončit stejně! Proč je v Polsku ÚS pod pravomocí ministerstva spravedlnosti? No protože pak není nezávislý, jeho rozhodování mohou politici snadno zvrátit a ovlivňovat.

Dalším argumentem oponentů rozhodnutí ÚS je, že vychází vstříc jen vybraným politickým stranám. Vůbec ne. To rozhodnutí platí pro všechny strany, nejen pro demokratický blok, ale i strany jako je SPD, Trikolóra a podobné politické kuriozity. Usnadňuje rovnou politickou soutěž. A pak to rozhodnutí bude platit i po volbách a v příštích volbách a všech dalších následujících volbách, bez ohledu na to, které politické subjekty budou mít šance v nich uspět.

Konečně dalším argumentem bylo, že měl ÚS dost času a rozhodnutí připravoval dlouhé tři roky. Zase nesmysl. Kolik času potřebovali zákonodárci na daleko menší novelizace zákona. Zasáhnout do toho volebního asi není vůbec jednoduché. A samozřejmě zase platí, že se nemají zabývat okolnostmi svého rozhodnutí a rozhodnout v okamžiku, kdy mají jistotu, že jejich názor je správný. Myslím si, že kdyby ÚS rozhodl třeba před dvěma roky, byli by poslanci dnes ve stejné situaci, protože by se za celou dobu nebyli schopni dohodnout. Jen trochu nechápu medializovaný protest čtyř ústavních soudců, kteří nesouhlasili s rozhodnutím. Na jiný názor mají právo, ale zdůvodňovat to zásahem do politického procesu je pro mě nepochopením role ÚS. Jakoby ti čtyři měli pocit viny, jen nevím vůči komu. Jakoby si vůbec nebyli vědomi svého suverénního postavení. Na rozdíl od nich si novináři jaksi můžou psát co chtějí. Podle toho je ale budou ostatní hodnotit. Hodnotit jejich novinářskou úroveň, jejich morální a etický profil, jejich kvalifikaci a způsobilost k novinářskému řemeslu.

Jedna věc mě ale nedá vůbec spát. A to je role našeho prezidenta, který už se práci prezidenta v posledních letech nevěnuje téměř vůbec a ani už pro ni není způsobilý, ale zato pilně spřádá intriky a zasahuje, často velmi nevhodně, do vnitřní i zahraniční politiky, což není náplní jeho role. Už delší dobu mi připadá, že jeho nepředvídatelné kroky jsou dány nějakým scénářem, který jakoby ani nebyl připravován v hranicích našeho území. Scénářem zlým, ale zato velmi účinným. Scénářem, který má přivést naši zemi zpět k totalitě, který spolehlivě škodí našemu demokratickému vývoji. A tak se mi neúnavně do mysli vkrádá podezření z vlastizrady a služby pro cizí nepřátelskou mocnost. Myslím, že v těchto podezřeních nejsem osamělý. Jeho vyhlášení termínu voleb i dopis panu Rychetskému tato podezření podporují. Proto bude nanejvýš zajímavé sledovat jeho další kroky. Nesouvisí cesta jeho poradce Nejedlého do Moskvy, poradce, který nikdy nepožádal o bezpečnostní prověrku, protože by ji nikdy nedostal a bez které by nikdy neměl být poradcem prezidenta, právě s naším současným politickým vývojem?

Konečně musím zhodnotit i reakci našeho trestně stíhaného premiéra a agenta STB Babiše a jeho útok na rozhodnutí ÚS. Považuji to nejen za drzost, nekulturnost a nevychovanost, ale zejména za účelovou snahu podkopávat pilíře, na kterých stojí naše demokracie. Snahu motivovanou jeho hamižností, bezohledností a sobeckostí.

Vývoj politiky v posledních letech v naší zemi mě nenaplňuje optimismem, ale do značné míry si za to tak nějak můžeme sami. Především naší liknavostí, neochotou se angažovat. Příliš jsme vyklidili pole, na kterém se nyní válčí. To se naštěstí v posledních měsících mění. Podobné útoky na základy naší demokracie už nesmíme tolerovat, proti tomu se musíme tvrdě postavit. Nedejme se a braňme demokracii v naší zemi. Je to třeba!

 

Programy sociálního bydlení běží snad ve všech civilizovaných státech světa. Jedině ne v České republice. Proč asi. Myslím, že si každý dokáže odpovědět. V době kdy pořízení bytu pro mladou rodinu dosahuje částky 5 milionů korun a nájem i toho nejmenšího bytu v Praze neseženete pod 15 tisíc korun, je bydlení úžasný kšeft, který tudíž musí „udržitelně“ běžet co nejdéle! Přes to, že se staví spousta bytů, nemají lidé kde bydlet a nové prázdné byty nejsou pro bydlení k mání. Z bytu se stala investiční příležitost, komodita a tak developři, investoři a stavební firmy staví byty pro investice, ne pro bydlení. A politici? Těm je to šumák. Člověče běž bydlet pod most, když si to nemůžeš dovolit! Pochybuji, že by s tím dokázal něco udělat třeba nový ombudsman. Natož náš senilní prezident, nebo Agrobabiš! Nesmělý pokus paní ministryně Dostálové vzbudil spíš posměch a nepřinesl vůbec nic lidem v bytové nouzi. Odpovědní činitelé si musí uvědomit, že na sociálním bydlení by se nemělo dát zbohatnout. Všechny země asi tento typ bydlení dotují. U nás se dotují majitelé pochybných ubytoven.

 

Jsou ale i pozitivní příklady z různých míst naší země. Proč tam to najednou jde? Starší domy jsou renovovány na nové sociální byty za rozumnou částku 1,5 mil. na byt a méně. Kolik peněz se ročně vyhazuje jen na dotacích firmám, které by na ně neměly mít nárok, na cyklostezky, které nikam nevedou a na spoustu dalších nesmyslností. Kolik nás stála předražená výběrové řízení na dálnice a jízdenky na pražské tramvaje, pokud zmíníme ty nejkřiklavější a nejpatologičtější případy. Kolik bytů by se asi dalo zrenovovat za 1,5 miliardy nebo 15 miliard. Představa, že by každý kraj měl najednou k dispozici tisíc bytů, pro lidi v bytové nouzi, kteří prostě jen v životě neměli takové štěstí jako my, je velmi přitažlivá. Co to je pro státní rozpočet! Navíc většina prostředků stejně pocházela z evropských fondů, takže z „naší kapsy“ šlo opravdu minimum.

 

Na tomto příkladu je opět něco pro nás typického, nad čím by se dalo zamyslet. I zde, tak jako v mnoha dalších případech, selhali dlouhodobě vrcholoví politici. Žádná politická strana nevyvinula účinný tlak na vládu, aby začala skutečně reálně řešit problém bydlení. Dokonce ani ty, které by to měly mít ve svém programu. Je typické, že řešení se nachází na komunální úrovni, tam, kde to občany nejvíc pálí. Pravda i tam je to s velkým zpožděním. Ale realizované příklady fungují na rozdíl od fantasmagorií paní ministryně Dostálové z hnutí ANO. Ano, dokud nám bude vládnout ANO tak v této oblasti skutečně líp nebude!

 

A tak mě napadá, nemělo by se víc rozhodování přesunout z „centra“ na komunální úroveň a tam podřídit účinné občanské kontrole? Třeba by začaly věci fungovat lépe a skutečně pro občany. Za zamyšlení by to určitě stálo.

 

https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/promeny-ceskych-regionu/socialni-byty/r~f1b5a2d45c6611eaaabd0cc47ab5f122/

Putin ve své vojenské doktríně (určitě měl na její podobu největší vliv) označil Evropskou unii za nepřítele. Na základě toho vede s EU tzv. hybridní válku. Nevím, jestli ji také podle mezinárodního práva oficiálně vyhlásil, ale prostě ji vede. Třeba se hybridní válka nemusí vyhlašovat. Na druhé straně válka je válka a jestli druhá strana podniká nějaké válečné operace, např. v oblasti kyberprostoru, jsme, ať už chceme nebo ne, také ve válce.

 

Zdá se mi ale, že to naše strana, tedy Česká republika a Evropská unie, nějak nebere vážně. Jakoby trpaslík vyzval k boji obra a ten si ho nevšímá, maximálně se pobaveně usměje. Putin ale zatím dobývá jedno území za druhým. Tím nemyslím např. Krym nebo východní části Ukrajiny, myslím tím zejména názory a přesvědčení lidí, kteří jsou z různých důvodů frustrovaní naším dosavadním politickým a společenským vývojem a proto snadno naletí na zemanovsko-putinovskou lžipropagandu. A tak věří, že 12 migrantů (nebo kolik jich vlastně máme) je pro naši zemi a náš národ tím největším nebezpečím, že přijetí kvót by bylo naprostou katastrofou a totálním selháním a že se prostě „nebudeme hrbit!“.

 

Jaksi se z toho nenápadně vytrácí náš skutečný nepřítel, který nás prohlásil za svého nepřítele a vede s námi válku. Tedy putinovské Rusko! Proč ono není tím naším největším nebezpečím. Podle mého názoru skutečně je! A měli bychom si dát na aktivity Ruska a jeho zpravodajských služeb na našem území sakra pozor. Proč náš pan prezident neúkoluje v tomto směru naše tajné služby. No, je to myslím zřejmé. Patří na druhou válčící stranu, patří k nim, patří k nepřátelům České republiky, ale i Evropské unie a NATO. To je velmi šokující skutečnost. Bohužel to ale mnozí naši spoluobčané takto nevidí.

 

Rád bych to ještě rozvedl. Každá válka má dva tábory, které se vymezují hranicemi zemí, které se jí účastní. Tedy každá klasická válka. Ne tak hybridní. Zde je přeci jen trochu obtížnější určit kde je vlastně nepřítel. Ale určit to lze. Je to ten, kdo se vědomě nebo nevědomě účastní operací nepřátelské strany. V nynější hybridní válce to bude tedy ten kdo rozsévá nepravdivé informace, které mají znejistit a zastrašit naše obyvatele, ten který se účastní zpravodajských her při šíření nenávisti k migrantům a k Evropské unii, ten který demonstrativně nedodržuje pravidla hry včetně zákonů a tím se snaží rozklížit právní systém a řád naší země. To jsou opravdoví nepřátelé a řekněme to válečnou terminologií, jsou to zrádci. A z historie víme velmi dobře, jak se se zrádci zacházelo a tudíž jak by se s nimi mělo zacházet i nyní.

 

Náš právní řád zná pojem vlastizrady, dokonce je to nepromlčitelný zločin. Podle mého názoru by se na něj neměla ani vztahovat poslanecká a prezidentská imunita. Bohužel naše policie a justice s tímto instrumentem ještě jaksi neumí zacházet. Dokonce se nestíhají ani ty nejkřiklavější případy šíření poplašné zprávy, sdílené na sociálních sítích desítkami tisíc lidí. Je nám skutečně jedno že zde, na našem území, otevřeně bojuje cizí velmoc proti nám a my s tím nic nejsme schopni udělat? Nebo nechceme? Mě to ale jedno není.