Archiv pro měsíc: Prosinec 2022

Po telefonátu Emmanuela Macrona s Putinem se na sociálních sítích množí komentáře, které navrhují, aby Rusko poskytlo záruky tím, že se vzdá atomových zbraní. To je velmi zajímavá myšlenka. Já bych ji doplnil ještě požadavkem, aby jednou ze zemí, které budou dohlížet na atomové odzbrojení Ruska, byla Ukrajina!

 

V r. 1994 byla v Budapešti uzavřena smlouva, v rámci které se Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán vzdaly jaderných zbraní s tím, že USA, Rusko a Francie budou garantovat jejich územní svrchovanost a integritu. Jak si to vyložilo Rusko je po letech víc než zřejmé. Vzhledem k tomu, že Rusko tuto smlouvu zcela negovalo, tak jak je jeho zvykem u drtivé většiny smluv, které podepsalo, nabízí se otázka, jestli jsou ostatní účastníci jednání z Budapešti, ještě touto smlouvou vázáni.

 

Nabízí se nám tak několik možností. NATO by mohlo rozmístit své jaderné zbraně na území Ukrajiny a tím odradit Putina od použití svých. Druhou možností je, že západní společenství vyčlení nějaký jaderný arzenál, se kterým budou Ukrajinci nakládat podle vlastní potřeby. Třetí možností, pokud dvě předchozí selžou je, že si Ukrajina pomůže sama a atomové zbraně pro svou potřebu vyvine a vyrobí.

 

Lepší varianta by samozřejmě byla, pokud by atomové zbraně na zeměkouli nebyly vůbec. To je ale dnes spíš utopie. A tak když má vlastní atomové zbraně Čína, Pákistán, Indie, Severní Korea, Izrael, a pravděpodobně už i Írán (a bůhví kdo ještě) nevidím důvod, proč by je neměla mít Ukrajina. Vůbec by mě nepřekvapilo, pokud by Ukrajinci již byli poměrně daleko na této cestě. Možná že uslyšíme parafrázi prohlášeni Goldy Majerové, že Ukrajina sice atomové zbraně nemá, ale v případě potřeby je použije.

 

Myšlenka, která zpočátku měla provokovat, najednou nabízí zajímavá praktická řešení. Byli bychom asi dnes mnohem dál v tlaku na Rusko. A taky Putin by si víc rozmýšlel na Ukrajinu zaútočit. Byla to velká chyba, která dala Rusku ohromnou výhodu, na kterou dnes doplácíme. Když světové společenství nebylo schopné zabránit Severní Koreji vyvinout a vyrobit atomové zbraně, považuji za nesmyslné v tom bránit Ukrajině. Myslím si, že i Evropa by byla bezpečnější pokud by na hranici s Ruskem byla svobodná, demokratická, průmyslově vyspělá, vojensky silná a atomovými zbraněmi disponující Ukrajina.

Svět zírá s otevřenou pusou, kroutí hlavou, diví se a nechápe. Prezident Emmanuel Macron si zahrál na Putinova užitečného idiota takovým způsobem, že zbytku světa vyrazil dech. O co mu proboha jde? Západ by měl poskytnout bezpečnostní záruky Rusku! Jaké záruky? Že jeho vojáci budou smět beztrestně znásilňovat ženy a děti, vraždit bezbranné civilisty rabovat na dobytých územích, mučit zajatce, zavlékat děti odtržené od rodin do Ruska na převýchovu? To chce? Asi ano! Jinak nechápe o co tady v tomto konfliktu jde!  Jak by mu bylo kdyby skupina ruských vojáků za jeho přítomnosti znásilnila jeho manželku?

 

Už několikrát se v médiích objevila myšlenka míru výměnou za území. I Macron si s touto možností pohrával. Myslí-li to doopravdy, tak nechť nabídne Putinovi část Francie výměnou za mír na Ukrajině. Že to tak nemyslel? To je možné. Ale jiné řešení nepřichází v úvahu. Jiné území měnit nemůže. Na to dnes nemá právo. Víme také jak to dopadlo, když Francie a Anglie darovaly Hitlerovi naše Sudety. Byla z toho druhá světová válka s desítkami milionů mrtvých. Chce-li něco reálného skutečně dojednat, musí se nejdřív domluvit s oficiálními ukrajinskými představiteli. Tak dneska funguje demokratický svět. Snad na chvíli podlehl klamnému pocitu, že je Francie velmoc, která může diktovat jiným zemím? Už není velmoc a nemůže diktovat.

 

Jistě by tuto pro Francii nelichotivou skutečnost rád zvrátil, ale Francie už na to prostě nemá. Macron jak se zdá nebude úspěšným prezidentem. Sociální nepokoje doma a neúspěchy Francie na mezinárodním poli ale nezvrátí tím, že poleze Putinovi někam. I jiné osobnosti, např. papež, uvěřily Putinovi, že NATO ohrožuje Rusko. Tuto nesmyslnou tezi soudní lidé odmítají a vysmívají se jí. Naopak, agresivní a imperiální chování Ruska generuje touhu dalších zemí stát se členem NATO a takto zajistit vlastní bezpečnost. A nejedná se jen o Švédsko a Finsko.

 

O co jde? Pokud pomineme osobní patologické motivace u Putina a z nich vyplývající touhu po neomezené osobní moci, pak jde především o hodnoty, na kterých je postavena evropská společnost. Jde o svobodu slova, shromažďování, podnikání,  možnost svobodně tvořit bez cenzury, svobodně cestovat. Jde o svobodný život v demokratické společnosti, kde platí úcta k člověku a k životu, solidarita a ohleduplnost ke slabším a nemocným, k seniorům, k menšinám atd., ale také ohleduplnost  k přírodě a  k životnímu prostředí.

 

V Rusku je dnes totalitní společnost, která se přibližuje situaci v nacistickém Německu ve třicátých a čtyřicátých letech nebo v dnešní Severní Koreji. Absence svobod, cenzura, potlačování lidských práv, represe vůči obyvatelům, pohrdání lidským životem a přírodou činí často pro svobodomyslné občany ze života v Rusku peklo. To se zákonitě projevuje v zaostávání ve všech oblastech života a ve stagnaci životní úrovně.

 

Ukrajina urazila od r. 2014 velký kus cesty při budování země a společnosti a začala se ve všech oblastech přibližovat standardním západním demokraciím. To se projevilo i v úrovni armády, která je dnes schopná vzdorovat agresi Ruska. Toho se Putin zejména polekal. Za pár let by už byl bez šance něco změnit. Za pár let by rozdíl v životní úrovni mezi Ukrajinou Ruskem byl natolik velký, že by situaci nemohla zakrýt ani lživá ruská propaganda. Rusko je dnes obr na hliněných nohou, který upadá, zaostává a vymírá. Proto Rusové utíkají ze své vlasti, nejen před mobilizací, ale i před životem, který tam musí žít.

 

Na to by Macron jakoby najednou zapomněl, když navrhuje záruky bezpečnosti pro Rusko. Záruky bezpodmínečné, nevázané na splněni nějakých podmínek jako třeba změna politiky Ruska, přechod k právnímu státu, svobodné volby, ale také propuštění zajatých a odvlečených Ukrajinců, vyšetření a potrestání všech válečných zločinů, náhradu způsobených škod apod. A to je velmi nebezpečné. To by měl ale Macron jako vrcholný politik a představitel významné evropské země vědět. Proto musíme být ve střehu a musíme o naše hodnoty a náš život bojovat ať to stojí co to stojí a nejen s Ruskem, ale i s takovými deviantními názory.  Všechno ostatní je pád do tmy.

Většinu z nás asi zaskočila brutalita s jakou vede Ruská federace válku na Ukrajině. Nejde jen o cílené bombardování civilních čtvrtí včetně nemocnic, škol, dětských hřišť, divadel a dalších součástí civilní infrastruktury. Jde také o deviantní a patologické činy jednotlivých vojáků a skupin vůči obyvatelům obsazených území, které jsou válečnými zločiny srovnatelnými s nejzrůdnějšími a nejodpornějšími činy známými z historie a které jak se ukazuje je tolerováno nebo dokonce podněcováno ruskými veliteli a je tak asi i součástí taktiky ruské armády.

 

Kromě mučení a vražd nevinných a bezbranných obyvatel bych se chtěl zastavit u specifických sexuálních zločinů jako je znásilňování žen, zejména mladistvých. Z médií jsou dokonce známy případy, kdy ruští vojáci znásilnili čtyřletou holčičku, nebo jiný případ, kdy ruský voják pohlavně zneužil malé dítě snad ve věku do dvou let, sám si to zdokumentoval na mobilu a vystavil na sociálních sítích. K nejhrůznějším činům pak patří znásilňování matek před očima jejich dětí. K otřesným válečným zločinům patří i deportace ukrajinského obyvatelstva do RF, rozdělování rodin a zavlékání a adopce dětí na převýchovu.

 

Co říct k těmto činům? Existuje snad něco ještě horšího? Nadějí je, že se dostanou před mezinárodní trestní tribunál a že jejich pachatelé budou odsouzeni. Na druhé straně je zřejmě menší naděje, že budou potrestáni. Rozhodně ne za současného politického vedení RF. Co mě ale trápí je obava, kolik takových činů ještě bude spácháno, než tomuto peklu bude učiněna přítrž. A současně nejsem přesvědčen, že by „mírová jednání“ v nejbližší době mohla něco vyřešit, naopak se domnívám, že by mohla znamenat další hrozbu i pro nás v blízké budoucnosti. Jediné, co může tuto válku zastavit je úplné vítězství ukrajinské armády.

 

Nejsem voják, abych se mohl zodpovědně vyjadřovat k situaci na frontě, ale vím jako obyčejný občan, že hodně mohou napomoci i aktivity, které nejsou přímo spojeny s bojovými operacemi. Mám zde na mysli aktivity občanské společnosti, které mohou vyvinout tlak na vlády v demokratických zemích, aby zvýšily vojenskou pomoc Ukrajině takovým způsobem, která by tuto brutální válku pomohla brzy ukončit.

 

Jak se při válečných konfliktech ukazuje ti, kteří nejvíc válkou trpí, jsou kromě seniorů zejména ženy a děti, které zůstaly na okupovaných územích. A na ně by aktivity občanské společnosti měly být zaměřeny. A kdo jiný než právě ženy by měly být co nejvíc znepokojeny situací na Ukrajině? Kdo jiný než ony by měly s nimi maximálně soucítit? Věřím že mají velký potenciál angažovat se prostřednictvím svých ženských organizací v širokých protestech, které mohou vyvinout tlak zaměřený na vystupňování účinné pomoci, která by změnila poměr sil na bojišti takovým způsobem, který by znemožnil ruským vojákům páchat tato zvěrstva i nadále. Znamenalo by to snížení utrpení nevinných lidí a záchranu mnoha životů.

 

Mám na mysli dlouhodobý, intenzivní, mezinárodní a koordinovaný tlak formou demonstrací, peticí, veřejných vystoupení v médiích a aktivit na sociálních sítích. Tlak zaměřený na vlády, parlamenty, nevládní sféru a zbytek společnosti. Každý týden by se mohla odehrát v některém evropském městě významná a v médiích široce dokumentovaná akce, kde by byly formulovány požadavky na podporu Ukrajiny. Měly by zaznít i návrhy na vyzbrojení takovými typy zbraní, které jsou zatím „tabu“ jako jsou moderní tanky, letadla, dalekonosná munice, nebo rakety středního doletu. Současně by mělo zaznít, že Ukrajina má právo se bránit i bombardováním vojenských cílů na území RF. Argumentace obavou z eskalace konfliktu je poněkud alibistická, když ho druhá strana bez zaváhání eskaluje podle svých možností. Zdá se mi, že v informační válce je demokratický svět v nesmyslné defenzivě.

 

Jde o hodně! Jde o náš život založený na společných hodnotách. Hodnotách, které se vyvíjely a prověřovaly po staletí a tisíciletí už od antického Řecka a Říma. Život který žijeme a který je pro ostatní země a národy tak atraktivní by se mohl rychle a nenávratně změnit, tak jak se nám to stalo po r. 1948 a také po srpnu 1968. Braňme proto tu nejzákladnější hodnotu kterou je lidský život a život dětí a žen zejména.