Programy sociálního bydlení běží snad ve všech civilizovaných státech světa. Jedině ne v České republice. Proč asi. Myslím, že si každý dokáže odpovědět. V době kdy pořízení bytu pro mladou rodinu dosahuje částky 5 milionů korun a nájem i toho nejmenšího bytu v Praze neseženete pod 15 tisíc korun, je bydlení úžasný kšeft, který tudíž musí „udržitelně“ běžet co nejdéle! Přes to, že se staví spousta bytů, nemají lidé kde bydlet a nové prázdné byty nejsou pro bydlení k mání. Z bytu se stala investiční příležitost, komodita a tak developři, investoři a stavební firmy staví byty pro investice, ne pro bydlení. A politici? Těm je to šumák. Člověče běž bydlet pod most, když si to nemůžeš dovolit! Pochybuji, že by s tím dokázal něco udělat třeba nový ombudsman. Natož náš senilní prezident, nebo Agrobabiš! Nesmělý pokus paní ministryně Dostálové vzbudil spíš posměch a nepřinesl vůbec nic lidem v bytové nouzi. Odpovědní činitelé si musí uvědomit, že na sociálním bydlení by se nemělo dát zbohatnout. Všechny země asi tento typ bydlení dotují. U nás se dotují majitelé pochybných ubytoven.
Jsou ale i pozitivní příklady z různých míst naší země. Proč tam to najednou jde? Starší domy jsou renovovány na nové sociální byty za rozumnou částku 1,5 mil. na byt a méně. Kolik peněz se ročně vyhazuje jen na dotacích firmám, které by na ně neměly mít nárok, na cyklostezky, které nikam nevedou a na spoustu dalších nesmyslností. Kolik nás stála předražená výběrové řízení na dálnice a jízdenky na pražské tramvaje, pokud zmíníme ty nejkřiklavější a nejpatologičtější případy. Kolik bytů by se asi dalo zrenovovat za 1,5 miliardy nebo 15 miliard. Představa, že by každý kraj měl najednou k dispozici tisíc bytů, pro lidi v bytové nouzi, kteří prostě jen v životě neměli takové štěstí jako my, je velmi přitažlivá. Co to je pro státní rozpočet! Navíc většina prostředků stejně pocházela z evropských fondů, takže z „naší kapsy“ šlo opravdu minimum.
Na tomto příkladu je opět něco pro nás typického, nad čím by se dalo zamyslet. I zde, tak jako v mnoha dalších případech, selhali dlouhodobě vrcholoví politici. Žádná politická strana nevyvinula účinný tlak na vládu, aby začala skutečně reálně řešit problém bydlení. Dokonce ani ty, které by to měly mít ve svém programu. Je typické, že řešení se nachází na komunální úrovni, tam, kde to občany nejvíc pálí. Pravda i tam je to s velkým zpožděním. Ale realizované příklady fungují na rozdíl od fantasmagorií paní ministryně Dostálové z hnutí ANO. Ano, dokud nám bude vládnout ANO tak v této oblasti skutečně líp nebude!
A tak mě napadá, nemělo by se víc rozhodování přesunout z „centra“ na komunální úroveň a tam podřídit účinné občanské kontrole? Třeba by začaly věci fungovat lépe a skutečně pro občany. Za zamyšlení by to určitě stálo.