Archiv pro měsíc: Září 2019

Konečně první chlap mezi socany. Zrušením výběrových řízení na místa odvolaných ředitelů NG a Muzea umění Olomouc a znovujmenováním dr. Víta Richtera předsedou UKR, z velké části napravil to, co jeho předchůdce Staněk provedl, zřejmě na příkaz prezidenta. A jak se to zdá být snadné a jak lehce a elegantně to vykonal, včetně omluv postiženým lidem. Zase se mi chvilku líp dýchá. A nejen to, těmito činy dal pořádných pár facek našemu mstivému, senilnímu a inkontinentnímu prezidentovi s pedofilními sklony. Jen se ho a jeho kamarily nebát. A tak znovu VIVAT ZAORÁLEK!

Nedávno mi naše sousedka připomněla jednu událost, která se stala již hodně dávno, ještě v dobách totalitního režimu. Jednalo se o požár továrny Naftové motory. Její syn tam totiž tenkrát pracoval jako konstruktér zaměřený na lokomotivy a naftové motory a po požáru musel dvanáct let dojíždět z Prahy až do České Třebové. Tu událost jsem si tenkrát zapamatoval kvůli jedné mimořádné věci, která si myslím je i trochu typická pro naši geografickou polohu. Ten požár totiž založil hasič, který se obával, že ten měsíc nebudou prémie, protože neměli žádnou větší akci. Způsobil škodu za jednu nebo dvě miliardy korun v tehdejších penězích a byl za to, pokud si to dobře pamatuji, odsouzen na doživotí.

 

Neuvěřitelné. Kolik mohly činit v té době prémie, když plat se pohyboval okolo dvou nebo tří tisíc korun? Několik set korun? Kvůli tomu musela lehnout popelem celá velká továrna? Jak ten člověk přemýšlel? Jaké hodnoty asi vyznával? Na jedné straně vah příjem několika set korun, na druhé straně škoda minimálně jedné miliardy? Ta jedna miliarda v tomto případě neváží skoro nic, nemá téměř žádnou hodnotu! Jak to? Jak je to možné? Odpověď dodnes neznám. Nejsem psycholog a nedokážu odhadnout motivaci člověka k takovému činu. Je možné, že se mu to vymklo z rukou. Chtěl prostě větší akci, ale ne zas až tak velikou. Ale to prostě ten čin neomlouvá, i kdyby způsobená škoda byla mnohem menší.

 

Myslím, že to tak trochu souvisí se vztahem k obecnímu a státnímu majetku. Všichni, kdo jsme tu dobu zažili, víme, že sílil despekt ke společnému majetku a rozkrádání se stalo téměř normou. Ilustruje to přísloví (pokud tomu tak můžeme říkat) „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, nebo další „Kdo šetří má za tři, kdo krade má za deset“. Je to jeden z mnoha „výdobytků“ socialismu? Nebo je to jinak? V jiných zemích, které také byly pod vládou komunistické totality, bylo takové chování stejně rozšířené jako u nás, nebo je to typické hlavně pro naši zemi? Souvisí to nějak s naší národní povahou? (Brrrr!) Je neúcta k obecnému nebo společnému majetku opravdu součástí našeho národního žebříčku hodnot?

 

Rád by člověk považoval takový čin za ojedinělý exces, za mimořádnou výjimku, nebo za součást komunistické morálky té doby. Skutečnost je ale mnohem horší. Nejen že jsme věděli v té době o podobných případech, i když menšího rozsahu ve svém okolí, ale pádem totality se bohužel takové chování nestalo výjimkou, ale spíše běžnou strategií mnoha příslušníků našeho národa. Privatizační a jiné podvody to myslím dostatečně ilustrují. Kdo chce, může si najít spoustu takových případů na internetu.

 

Kdo jsou ti lidé, kterým jejich morální postoje a hodnotové vybavení nezabrání na cestě k bohatství nebo moci způsobovat škody druhým, nebo na statním majetku? A škody nemalé! Jedno vysvětlení se nabízí. Ve velkém procentu případů podvodů a závažné hospodářské kriminality figurují bývalé nomenklaturní kádry KSČ a pracovníci StB (nejen agenti, ale přímo pracovníci ve služebním poměru). Dokonce se zdá, jakoby oni a na ně napojení jedinci, tvořili určitou síť vzájemně se podporujících osob. Např. soudní znalci, také bývalí pracovníci StB, a jejich ne zcela objektivní, nebo přímo zkreslené posudky, policisté, kteří nevyšetřují případy závažné trestné činnosti, soudci a žalobci, kteří neberou v úvahu důkazy protistrany nebo rozhodnutí vyšší soudní instance, atd.

 

Ve všech případech se jedná o morální selhání konkrétních lidí, ať už jednotlivců, nebo organizovaných skupin,  ale současně také o selhání systému, selhání státu, který neumí takovým případům zabránit nebo příp. z nich vyvodit důsledky, selhání policie, která je neumí vyšetřit a selhání justice, která je neumí odsoudit a potrestat. Zřejmě chybí v této zemi autorita, která by byla schopna čelit takovému stavu a takovému úpadku.

 

Chtěl bych zmínit ještě další případ, tentokrát až ne tak dávný, ale trochu z jiného soudku. Jedná se o proces s vedoucí analytického oddělení Komerční banky. Jméno si už nepamatuji, stejně jako rozsudek. Zase všichni dobře víme, že banky v určitou dobu schvalovaly úvěry, u kterých se dopředu vědělo, že nebudou splaceny. Jejich škody byly sanovány ze státního rozpočtu a představovaly částku několik set miliard korun. Paní vedoucí analytického oddělení byla asi tím bankovním úředníkem, na jehož podpis bylo schválení úvěru vázáno, i když pravděpodobně o schválení zejména vyšších částek, se rozhodovalo na vyšších úrovních ředitelů odborů a náměstků. Soud zřejmě přihlédl ke skutečnosti že paní vedoucí nebyla jediná kdo rozhodoval a vynesený rozsudek byl buď podmíněný nebo velmi mírný vzhledem k obrovské hmotné škodě. Nevím ale, jestli z vyšších funkcionářů banky byl také někdo odsouzen.

 

Opět zase špatně! Jak je možné, že se někdo dobrovolně a zdá se ochotně, uváže k odpovědnosti za tak velké škody! Předpokládala, paní vedoucí, že jí ostatní ochrání? Jaké měla záruky? A kdyby, nepřipomíná to spíš organizovaný zločin? Mohlo to také dopadnout úplně jinak. Paní vedoucí mohla odejít od soudu s rozsudkem ztráty svobody na více než deset let. Pokud by i ostatní vyšší úředníci odešli od soudu se stejnými nebo vyššími tresty, bylo by to jistě spravedlivé. Nestalo se. Bohužel!

 

Tentokrát jde o jiný jev, také rozšířený v naší kotlině. A to jev absence pocitu odpovědnosti. Mnoho lidí se nechalo uvázat do podobné situace, protože prostě nedocenili, že na ně může odpovědnost velmi tvrdě dopadnout. Co bylo motivem paní vedoucí? Vyšší plat, než jaký by dostala, pokud by pracovala jako účetní v nějakém státním podniku? Nebo to byl jen pocit naivní důvěry k vyšší autoritě a absurdní loajality, plnila pouze příkazy svých nadřízených (to člověku něco připomíná)? Pokud byly se schválenými úvěry spojeny provize pro úředníky banky, o tom se tenkrát docela veřejně mluvilo, pak jistě nesměřovaly k paní vedoucí, ale jinam, zcela nepochybně do vyšších pater! A co stát? Co naše elita v parlamentních stranách, ve sněmovně a v senátu, v příslušných komorách a asociacích, ta nic netušila? Když o tom cvrlikali vrabci na ulici a obyčejní lidé nad tím kroutili hlavou? Mám za to, že se jí to zcela vymklo z ruky. Nebo v tom taky jela? (Brrrr!)

 

Nakonec ještě jeden případ – advokát pan Láska. Pan Láska prováděl audit nebo kontrolu v Dopravním podniku hl. m. Prahy a zjistil velké nesrovnalosti na které poukázal. Jednalo se o velmi nevýhodné smlouvy pro Prahu a pokud si vzpomínám i odvod určitého procenta z ceny prodaného lístku nějaké pochybné firmě kdesi v exotickém zahraničí. Odpovědný za tyto skutky byl tehdejší ředitel DP pan Dvořák, který pana Lásku označil za „reálného zločince“ a pravděpodobně na něj podal stížnost u advokátní komory. Ta ovšem rozhodla ve prospěch pana Dvořáka a panu Láskovi vyměřila pokutu 600 tis. Kč, což byl druhý nejvyšší trest, hned po vyloučení z AK.

 

Pan Láska to tak ale nenechal a obrátil se na soud, který kupodivu vyhrál. Soud totiž rozhodl, že k udělení pokuty nebyl vůbec žádný důvod. Proti tomuto rozhodnutí se již nikdo neodvolal, takže bylo toto rozhodnutí konečné. Rozhodnutí soudu tím pádem naprosto zvrátilo stanovisko AK o pokutě pro pana Lásku. A nejen to! Naprosto zpochybnilo chování a postoje AK v této věci. Čí zájem vlastně AK hájila? Rozhodně nehájila zájem svého člena, který poukázal na podezření z trestné činnosti, což byla jeho povinnost, ale hájila v tomto případě zájem člověka podezřelého z rozsáhlé a závažné trestné činnosti. A tak se musím ptát je AK profesní asociací dohlížející nad etikou advokátního podnikání, nebo se spíš jedná o zločineckou organizaci? Nevím, jestli ti funkcionáři AK, kteří byli odpovědni za udělení bezdůvodné pokuty panu Láskovi, jsou stále ještě jejími členy. Jestli jsou, pak se kloním spíše ke druhé možnosti.

 

A co z toho plyne tentokrát? Pan Láska je dnes senátorem, určitě si svým postojem získal sympatie lidí, kteří ho po tom ve volbách podpořili. On ztělesňuje politika, který se korupci postavil a musel by za to dokonce čelit postihu, pokud by se neobrátil na soud. Na druhé straně jaké jsou reálné výsledky politiků, kteří se ohánějí bojem proti korupci a přitom mají sami máslo na hlavě a kteří dokonce likvidují policisty a vyšetřovatele, kteří vyšetřují jejich případ? Myslím že je z tohoto případu jasné komu věřit a komu ne a zhodnotit to potom ve volbách.

Sociální demokracie má bohatou a místy i slavnou historii. Socani v minulosti bojovali za sociální spravedlnost, byli zavíráni a museli projevit velkou míru odvahy a víry ve svou věc, když šli proti oficiálnímu proudu a byli v opozici. Museli také dobrovolně vykonávat obrovské množství osvětové, kulturní a vzdělávací práce. Co dělají ti dnešní zbabělci, třesoucí se o své posty?

 

Původní austromarxismus se musel proměnit na počátku 1. světové války, kdy se ukázalo, že očekávání socanů, zastavení války dělnictvem, se nenaplnilo. Rozchod s radikálními prokomunistickými myšlenkami a přechod na reformní program obsahující státotvornost, pozitivní vztah nejen ke státu, ale i k vlastnictví a svobodě nepředstavoval jistě jednoduché rozhodnutí ale v té době to byl progresivní krok správným směrem. Socani museli několikrát přepracovat svůj program, aby odpovídal moderním potřebám dělnictva a jejich příznivců. Vždy bylo normální, že uvnitř sociální demokracie byly různé proudy, radikální, reformní, národnostní apod., které někdy daly vzniknout novým stranám se sociálním programem. Tyto proudy byly reprezentovány uznávanými osobnostmi, které byly schopny naplnit jejich program vlastními ideami a zaujmout a přitáhnout značné množství voličů. Na co se štěpí současná sociální demokracie a jaké má vůdce?

 

Sociální demokracie prodělala různá období kdy byla v defenzivě nebo zrušená či zakázaná. U nás po r. 1948 byla násilně sloučená s KSČ. Myšlenky, na kterých ale byla založená jí zajistily poměrně hladce existenci po r. 1989, kdy byla znovu obnovená a hrála až do současnosti důležitou roli na naší politické scéně. I při pohledu do zahraničí najdeme jak mučednické tak heroické okamžiky sociální demokracie např. v Německu koncem dvacátých a počátkem třicátých let, kdy byla hlavní silou při obraně demokratických vymožeností Výmarské republiky a kdy musela současně vzdorovat nejen nacistům, ale i komunistům, kterým přikázal Stalin prostřednictvím Internacionály bojovat proti sociální demokracii. Mnoho sociálních demokratů skončilo tenkrát v koncentračních táborech. Za co bojuje a jaká rizika podstupuje ta naše současná sociální demokracie?

 

Objevují se názory, že obecný pokrok vlastně vyprázdnil program sociálních demokratů. Do jisté míry je to jistě pravda. Ale zůstává řada témat, kterým se socani měli věnovat a nedělali to ani když byli u moci. Např. sociální bydlení se začíná a to velmi problematicky, naplňovat až ministryní hnutí ANO, které socanům vykradlo velkou část jejich programu. Těch sociálních témat, kterým by se strana mohla věnovat, by se jistě našlo docela hodně. Ale tato strana má ve svém názvu i slovo demokracie. Jak ale strana naplňuje cíle v této oblasti. Pokud by ji o demokracii šlo, byla by na čele boje za dodržování ústavy. A v této roli by se musela ostře vymezovat vůči našemu současnému populistickému prezidentovi, který si z ústavy dělá trhací kalendář a posunuje naši parlamentní demokracii k poloprezidentskému systému a zpátky k totalitě.

 

Když tak v mysli procházím peripetie naší současné sociální demokracie za posledních několik let, je mi z toho smutno. Bezzásadový oportunismus je slovní spojení, které asi nejlépe vystihuje jejich chování a politické postoje. Asi nestačí, aby se strana věnovala některým sociálním tématům, které jim hnutí ANO a komunisti laskavě nechali. Měli by si zpět vzít to, co jim z hlediska historie právem náleží. A měli by tak činit jako strana skutečně demokratická, která bude přednostně hájit demokratické principy zakotvené v Ústavě, Listině práv a svobod a v našich zákonech bez ohledu na to, že je za to bude kritizovat hradní mluvčí, nebo se na ně bude mračit pan prezident. Bezradné lavírování, které strana předvádí v posledních letech pod vedením pana Hamáčka by se dalo symbolicky vyjádřit parafrází jednoho jadrného lidového přísloví: Ta být ho°nem, tak neví jak smrdět.