Když ještě žila máma, chodívali jsme na procházku do blízkého lesoparku, pokrývajícího návrší nedaleko našeho sídliště. Museli jsme projít kolem paneláků ze sedmdesátých let a pak čtvrtí rodinných a řadových domků z dob ještě starších. Na kraji lesa byly pozůstatky nějakého už dávno nevyužívaného objektu, který se stal útočištěm lidí bez domova.
Máma umřela a já se tam několik let nedostal. Pak jsme si pořídili pejska a já zatoužil se s ním po letech zase do toho lesoparku podívat. Minuli jsme paneláky, prošli tichými ulicemi rodinných domků a blížili se k lesoparku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl najednou novou zástavbu, která tam mezitím vyrostla! Překvapení bylo nejen z toho, co tam za tak krátkou dobu bylo postaveno, ale zejména z toho, co jsem viděl.
Zástavbu tvořily moderní vily, co vily, chtělo by se říct hrady a to nejen proto, že tak působily svojí mohutností, ale také kvůli obranným prvkům, které měly toto sídliště chránit. Nebyly tam valy a palisády, ale kamenné zdi a ploty a jistě i řada jiných zabezpečovacích prvků, které na první pohled nebyly viditelné. Projít bylo možné jen okolo, ulicí mezi vilami a starou zástavbou, ulice uvnitř byly nedostupné. Nejdřív ze všeho jsem si všimnul velkých cedulí hlásajících, že se jedná o soukromý pozemek a symbolů pro zákaz vstupu lidí a zvířat. Cestu k lesu jsem nejdřív přehlédl.
Při venčení Rexe jsem na to musel pořád myslet. Co se to stalo s naší společností? Vím, že to není ojedinělé. Tak nějak podobně vypadají satelity, kterých za poslední tři desetiletí vyrostlo kolem Prahy spousta. Dvoumetrové betonové zdi, za kterými je možné tušit střechy domků, závora, nebo brána otevírající se automaticky jen těm, kteří tam mají povolen vjezd, je běžným obrázkem z okolí Prahy. Dobře, stalo se. Tato izolovaná sídliště, vtěsnaná často mezi okraj vesnice, pole a kravín, nebo silážní jámu, nám až tolik nevadí, protože se tam běžně nepohybujeme. Ale patří to do města?
Nejdřív mě napadlo, že bychom se měli domluvit a pro obyvatele tohoto pyšného sídla postavit koridor z vysokého drátěného pletiva vedoucí k zastávce autobusu, nebo k obchodu, aby nemohli zneužívat náš společný prostor a nemohli infikovat svým duchem povýšenosti a sobectví ostatní obyvatele naší čtvrti. Ale pak mě to přešlo, nejsem mstivý ani závistivý, tak ať si to užijí. Ale pocit jisté hořkosti ve mně přetrvává. Ne z tohoto konkrétního případu, ale z trendu, který je v naší společnosti stále víc a víc cítit.
Když procházím okolo rodinného domku s předzahrádkou, kterou si přes nízký a průhledný plůtek můžu prohlédnout a pokochat se krásně uspořádanými květinami, nebo dobře upravenou skalkou, je to pro mě vždy potěšení. Když vidím majitelku, která se tak hezky stará o ten malý kousek země, jak diskutuje s někým, kdo tudy prochází a komu to nedá, aby nepochválil její zahrádku, mám z toho taky radost. Určitě to potěší i tu starostivou majitelku. Pro koho jsou ale ty záhonky ve zdmi a ploty obehnané citadele, kam obyčejný smrtelník nesmí? Nepřichází jejich majitelé o něco také významného, co se nedá koupit, ale je pro náš život taky důležité?
Lidé by spolu měli mluvit. Když se potkají dva pejskaři a vymění si pár informací, nejde jen o ty informace, ale jde také o to, že se tím ubezpečujeme že nejsme nepřátelé, že sdílíme společný prostor, že se nemusíme jeden druhého bát. A to je základ budované důvěry, kterou potřebuje každá prosperující komunita. O čem nás ale ubezpečují obyvatelé toho opevněného gheta, když nám zakazují se k nim byť i jen přiblížit? No, ať si tam jsou. A ti ostatní? Ti ať si užijí hezké vánoční svátky!
